Vážená redakce,
Reaguji na dopis odsuzující basketbalové koše na asfaltových hřištích mezi domy, kde mládež tlučením míčů o asfalt ruší noční klid pobouřeného pisatele.
Ještě nedávno jsem pracovala v pedagogicko-psychologické poradně jako psycholožka. Kromě jiných klientů tam za mnou chodívali na kus řeči
i pubertální kluci.
S dětskou bezelstností mi vykládali o svých často velmi dospělých
zkušenostech s nebezpečnými experimenty, o kterých s rodiči nemluvili, protože ti by měli moc zbytečnýho strachu…
Já jako dospělý člověk jsem je mohla varovat a brzdit jejich nadšení pro pitomosti. Před všemi nebezpečnými okolnostmi, které je v jejich dospívání potkávaly, jsem je však uchránit nemohla. Natož jejich kamarády, kteří na tom byli podobně a s žádným dospělým o tom nemluvili vůbec.
Chodívala jsem tenkrát domů někdy dost zdeptaná vlastní bezmocí. To rušivé tlučení míčů o asfalt pod našimi okny mi pak večer naopak ulevovalo. Jeden z mých klientů mi totiž tehdy řekl:
My máme takovou partu, víte? My se vždycky po škole sejdem. Teda kdybyste nás viděla, tak byste asi pomyslela na sociálku – my nejsme nějak to… vzorná mládež. Ale můžeme spolu mluvit vo všem a někdo ti vždycky poradí. Třeba když se něčí rodiče chtějí rozvíst, tak von to tam řekne a někdo už to zažil doma, tak mu řekne, co to obnáší, na co si má dát pozor u soudu, až se ho budou ptát, a že se to dá nakonec vydržet… A Tonda tam vodí svýho psa, kterej nám aportuje. A my tam trénujeme. Basket, víte, My tam máme ty koše přidělaný a každej den tam cvičíme. Jestli nechcem trenéra? Dospělýho trenéra? Ani za boha – by nás buzeroval a tak. Jasně že z nás nebude žádnej Jordán nebo O´Neil, ale prostě nás to baví. Kolik kdo dá košů a tak. Každej den máme trénink, máme svůj systém. Na co trenéra…
Zaplaťpánbůh, že můj klient a jeho parta to hřiště na ty tréninky
mají, říkám si. Že mohou mít plnou hlavu systematického tréninku, víte?
místo něčeho jiného.
A když ráno či pozdě večer poslouchám pod okny svého bytu (bydlím v Rezlerově) to tlučení míčů o asfalt (mezi střelami na koš se musí, jak známo, driblovat, jinak jste vedle), tak mě ty zvuky na rozdíl od pisatele pobouřeného dopisu uklidňují. Pořád je lepší, říkám si, strefovat se ve volném čase míčem do koše než jehlou do žíly.
Dodnes často pozoruji za záclonou ty driblující děti a vzpomínám na své klienty. Třeba mají taky někde svůj koš. Nebo jim ho někdo včas postaví.
A když tady ty kluky vidím, jak na skateboardech zkoušejí přeskočit poloshnilé prkno na poloshnilém špalku bůhvíodkud přivlečeném a jak to zkoušejí přes neúspěchy stále znova, přeju jim skateboardovou U-rampu. Nemusela by být ani tak hezká, jakou dostala mládež na Brumlovce či na Střeleckém ostrově. A klidně by mohla být pod mými okny: dívala bych se, jak si někdo dá stokrát přes hubu, aby to zkusil po sto prvé a už nespadl. To je radostná podívaná.
Co se týče zkušeností s jinými městy (pisatel píše, že nikde se nestarají o rušení klidu nájemníků obytných domů tak jako naše zastupitelstvo
), dobře pamatuji na New York.
Jeli jsme taxíkem snad půl hodiny čtvrtí plnou obytných činžovních domů. Basketbalová hřiště doslova sousedila jedno s druhým: jejich souvislý pás byl přerušovaný jedině ulicemi. Každé to hřiště bylo obehnané do velké výšky drátěným plotem, aby míč nevletěl na ulici nebo do oken velmi blízkých obytných domů. A všechna hřiště byla plná puberťáků všech barev pleti, hrajících s nasazením hodným Magika Johnsona. Vypadalo to, že se tam pořádá nějaké městské mistrovství v basketbalu. Ale nepořádalo. Bylo normální, všední odpoledne. Tak nevím. Možná to byl naschvál od radních města New Yorku vůči nájemníkům těch obytných domů. Ale ty děti si to tak nebraly.
Chápu, že se najdou lidé, kteří chtějí svůj klid a hluk míčů jim vadí. Nemyslím si však, že by jim odstranění basketbalových košů přineslo trvale lepší náladu a vyřešilo jejich touhu po klidu a pohodě.
Zrovna tak si nemyslím, že basketbalové koše mohou nahradit péči rodičů. Má odborná praxe mi však mimochodem ukázala, že odsoudit za každé problémové dítě jeho rodiče je příliš snadné.
Někdy samozřejmě rodiče vinni jsou. Ale jindy se rodičům prostě narodí dítě, které je větším výchovným oříškem než děti ostatní, a přestože se rodiče snaží, jak mohou, a třeba už vychovali dobře jiné děti, s tímto se jim prostě nedaří. A zřejmě by se nedařilo ani těm jejich kritikům, kteří pobouřeně říkají, že tohle by si moje dítě nikdy nedovolilo, to bych se na to podíval
– a přitom mají často prostě jen štěstí na neproblémové
dítě.
Myslím, že basketbalové koše mohou vyřešit právě jen to, co vyřešit mohou: totiž dát dětem, které revoltují proti organizování svého času dospělými, možnost vyhnout se nudě. K mnoha nebezpečím v životě puberťáka totiž vede nuda.
A tak přeji zastupitelstvu, aby neztrácelo náladu, když se jeho aktivity nesetkají s kladnou odezvou všeho obyvatelstva (to je přece normální), ani když se konstrukce s koši octnou občas rozbité na zemi (ne vždy za to mohou vandalové – například naposled u nás za to mohla vichřice, jak jsem na vlastní oči viděla).
A obyvatelům přeji, aby hluk míčů dokázali brát s tolerancí. Jednou ta hra může pomoci i jejich dítěti prodrat se pubertou bez větších duševních úrazů.
P. S.: Minulý týden jsem na parkovišti před naším domem poprvé našla pohozenou jehlu se stříkačkou na jedno použití. Ten, kdo si ji zaváděl do žíly, přitom noční klid určitě nerušil. Aby se to nedozvěděli rodiče.
Zdraví PhDr. Naděžda Verecká, soukromý psycholog
(Petrovický zpravodaj 1997)