A koukej to dojíst!

V kuchyni bylo dusno. Matka myla nádobí, slzy jí padaly do dřezu. Otec seděl mlčky za stolem a prohlížel si klouby na hřbetu ruky. Byly úplně bílé, jak je mačkal. Malý kluk seděl proti němu na židli a prohlížel si špičky bot. Taky neříkal nic – oběd, před kterým seděl, byl už dlouho úplně studený.

Pak se otec zvedl. Zase prohráli. Minule (a taky předminule a taky předtím) si říkal, že už to nedopustí. Ale to dusno bylo vždycky znova k nevydržení. A žena plakala a kluk vypadal, že se člověku srdce svíralo. Kosti z něj jen trčely. Otec vzal z věšáku kabát, syn se pomalu zvedl ze židle a šli. Teda jeli. Hodinu tramvají na Václavák.

Protože tenkrát před čtyřiceti lety jedině na Václaváku byl ten pravý stánek. Stánek, co v něm prodávali opečené buřty, pěkně zčernalé a nasáklé přepáleným tukem. Jedině tyhle buřty byl ten vychrtlý kluk ochoten nejen dát do pusy, ale také rozkousat a polknout. A tak byli s tatínkem u stánku celkem pravidelnými návštěvníky.

Z kluka je teď sporý, houževnatý sportovec. I ve středním věku se umísťuje na prvních postech amatérských maratónů. Rejstřík jeho jídel se od té doby značně rozšířil. Dodnes však ten dospělý muž vzpomíná s mrazením v zádech na žaludeční nevolnost, se kterou kdysi denně hledíval na jakékoliv jídlo.

Děti trpící nechutenstvím tu nevolnost dobře znají. Ale ani mámy, které na své drobné ratolesti, tvářící se nad talířem jako boží umučení, křičí, pohlavkují je a mávají lžičkou, to vůbec nemají lehké. Hlavně ji nenuťte, maminko. Ona si sama vezme, co bude potřebovat, radí psycholog. Maminka rezignovaně kývá, už ani neříká, co se jí celé dny honí hlavou: Ta holka je úplně průsvitná. Jak se postaví nějaké vážnější nemoci? Vždyť je jen kost a kůže! Jsem za ni odpovědná, musím do ní to jídlo nějak dostat.

Znám dobře pocity dítěte i mámy, mám na to totiž kvalifikaci. Ta psychologická přitom není zdaleka tak podstatná. Sama jsem v životě byla v obou těchto bolestivých rolích. Přesto jsem tento boj nakonec vybojovala. Napřed nad vlastním strachem, a tím i nad nechutenstvím své dcery. Cesta to ale byla trnitá.

Někdo jí víc, jiný méně

Potřeba najíst se je spojena s pudem sebezáchovy. Je zakotvena skoro tak hluboko jako potřeba utéct, když jde o život. Všichni tvorové se věnují s velkou péčí a zájmem (často až slastným) naplnění vlastního břicha, kdykoli si o to tělo řekne. Ale jen tehdy, jindy ne. Jak se zahání hlad, který není? Poroučet žaludku je podobné jako poroučet vlastním játrům, co mají udělat, protože se nám to zrovna zdá rozumné. Pokud by játra na náš názor dala, zežloutli bychom natošup a než by nás odvezla záchranka na ARO, měli bychom bilirubin i v zubní sklovině. Podléhají-li děti pravidelně nátlaku rodičů u jídelního stolu, bilirubin jim to sice neovlivní, ale chuť k jídlu i k plnění fyziologické potřeby přijímání potravy rozhodně.

Každé dítě se rodí s určitým geneticky podmíněným plánem rychlosti a konečného výsledku růstu. Buňky mohou mít v sobě například zakódováno, že jejich majitel má být v dospělosti (anebo jen v určitém věkovém období) drobnější. Ke vzniku drobné postavy potřebuje tělo samozřejmě mnohem méně potravy než těla, jejichž ctižádostí je vyrůst do rozsochatých rozměrů a ještě ke všemu rychle. (Rozdíly v nárocích dítěte na jídlo bývají někdy znát už v porodnici). Zejména úzkostných a přehnaně odpovědných matek se zvolna zmocňují obavy, pokud jejich ratolest nejeví náležitý zájem o jídlo a méně přibývá. Tyto obavy pak rychle narůstají a vedou matu k tomu, aby se pletla přírodě do práce, a tím dál zhoršovala situaci.

Jak z kruhu ven

Důležité je vydržet a stále znovu zkoušet přestat dítě krmit, když dá najevo, že má dost (ačkoliv s tím naprosto nesouhlasíme a máme strach). Kdykoli na nás přijdou myšlenky typu já za to ručím či jak se ubrání infekci, když nebude jíst?, zkusme je co nejdřív zastavit. To mluví náš strach. Když ho poslechneme, budeme mu snáze podléhat. Zastavujme ho včas jinými myšlenkami (např. metodou Co jsem to ještě chtěla udělat? Nakoupit, umýt boty…). Naučit se posílat vlastní myšlenky trochu jinam chce ale trpělivost a úporné cvičení. Stojí však za to, protože rodiče se nemají starat jen o fyzické zdraví dítěte; mají mu také umožnit, aby se mohlo a umělo těšit z různých požitků, které život přináší. Děti s nechutenstvím jsou o požitek z jídla na léta připraveny, celé hodiny se bojí, že zase zasednou k talíři. Proto jim musíme pomoci, aby poznaly, že jídlo je něco po čem touží. Musíme diplomaticky připravovat jejich nové zážitky.

Prázdný talíř

Dítěti nabereme na talíř vždy jen tolik, aby to snědlo (byť by to zpočátku byla jen jedna lžička, jediné sousto). Ten pravidelný, krásný zážitek dojedl jsem jako ostatní a můžu klidně od stolu je velmi osvobozující. Časem dítě začne důvěřovat, že to dospělý myslí vážně. Neurotické obrany pomalu mizí a potomek si uvědomí, že by si ještě něco dal. Řekne si o přídavek – to je první etapa návratu radosti z jídla. Ale ještě nesmíme podlehnout nadšení, není vyhráno. Přidáme jen sousto nebo o maličko víc. Jakmile dítě uvěří v pevnost nových pravidel, role se postupně obrátí. Teď ono žádá, aby porce byla trošku větší. Začíná další etapa:

Děláme ciráty

Chtěl bys přidat? Snad ještě něco vyškrábu. - Nemůžeme sníst všechno už k obědu. - Už nemám, nedal bys mu čtvrt knedlíku ze svého? Nojo, nedal…

Cílem není dítě trápit, ale jemně a stále znovu navozovat situace, v nichž na vlastní kůži (a bez mentorování) dítě zjišťuje, že jídlo zdaleka není samozřejmost. Že ho dokonce někdy prostě nedostane, a to i tehdy, když ho chce! Svou lhostejností otvíráme cestu živému zájmu o to, co je upíráno.

Pozor na konverzaci

Důležité je dát pozor na témata rodinných konverzací, aby v nich příliš často nefigurovalo pozastavení nad tím, kolik toho kdo dnes snědl.

Projevovat radost nad tím, že někdo jí, a žal nad tím, že nejí, vede podvědomí člověka často k tomu, že začne (bezděčně, ne z vypočítavosti) množstvím snědeného jídla své okolí odměňovat nebo trestat. Když se člověku později v dospělosti něco nelíbí, tak nejí. Prostě přestane mít hlad (to není totéž co mentální anorexie, jejíž příčiny jsou jiné).

Proces probouzení živého zájmu o jídlo u nechutenstvím trpícího dítěte je obvykle dlouhodobý. Trvá řadu měsíců, třeba i rok. Provázejí ho častá a pochopitelná selhání úzkostní matky, na kterou tlačí vlastní obavy i obě babičky. Prohra je však jedině rezignaci, ve vzdání trpělivého boje, v podlehnutí strachu. Mění se v šanci, jakmile znovu začneme tam, kde jsme v boji přestali.

(Rodina a škola, duben 1997)