Informace v tomto článku jsou získané způsobem typickým pro mou práci - tj. sestupem do podvědomí.
Cílem tohoto sestupu bylo osobní seznámení se s čakrami a s jejich léčením.
Jeho výsledkem je tato reportáž.
Vznikla tak, že jsem všechno, co ke mně při meditačním sestupu k čakrám přicházelo, rovnou zapisovala, a znova se ponořovala zpět do podvědomí. Pak jsem jen vyčistila překlepy a opakující se myšlenky a text rozčlenila do odstavců.
Informace o jednotlivých čakrách pomocí sestupu do podvědomí přišly skrz mě; jsou tedy ovlivněny mojí zkušeností, uvědomovanou i neuvědomovanou, mým stavem, mou životní cestou. Jsou zde uvedeny pro inspiraci a pro pochopení způsobu, jakým energie čaker léčí člověka.
Jiný člověk by sestupem do svého podvědomí jistě získal informace jiné; takové, které by byly k užitku jemu.
Ale i k člověku, který kontakt se svým podvědomím dosud nepěstoval, čakry léčivě promlouvají. A pokud vloží záměr být lépe napojen na tuto nevědomou promluvu do šperku určité čakrové barvy, může tuto promluvu zvýraznit – protože záměr – vědomý či nevědomý - dává energii směr.
Šperky však lze nosit i jen tak pro radost – vždyť udělat si radost je taky moc pěkný záměr, ne?
První, co si během meditace uvědomuji, je fakt, že mé tělo nekončí kůží. Jako bych se vlila do celé místnosti; trvám volně v prostoru jako mlha.
Po chvíli zjišťuji zvláštní spolupráci té mé části, která se vlila do místnosti, s něčím, co je hluboko v mém fyzickém těle.
Teprve teď si uvědomuji, že stejně jako jsem se rozlila po celé místnosti ven, rozlila jsem se i dovnitř, hluboko do svého těla. A že ty dvě části – vnitřní a vnější – spolupracují – jakousi pulsací
, vzájemným propojováním, jehož rytmus zatím nedokážu zachytit – existuje-li vůbec. Rozhodně ty části spolu komunikují – to vnímám jasně.
Teď mě to přimělo až k překvapenému zavrtění hlavou – protože jsem objevila i chvilky, v nichž ty části jakoby nespolupracují, nepulsují – v nichž jenom jsou
. Jako bílý věčný papír, nic nedělající, jen trvající papír, na kterém pak je nakreslena čára spolupráce – čára dotyku; trochu podobně jako zápis elektrokardiogramu.
Občas hůře rozeznávám, co jsem já a co je okolí; jakoby ztrácím vědomí těla.
Možná proto bezděčně zaujímám soustředěnou a zároveň velmi volnou polohu prstů – ruce se špičkami prstů vzájemně dotýkají v klíně, vytvářejí klenbu. Pak se pomalu rozevírají, dlaněmi nahoru. Velmi pomalu a volně, hřbety rukou na stehnech.
Začínám cítit bolest nebo spíš tlak mezi lopatkami, v oblasti srdeční čakry. Za chvíli se ten tlak spojuje s tlakem v hlavě. Nevím, jestli už je to způsob vnímání čaker nebo jen jen příprava.
Z hrdla se mi začíná ozývat jemný zvuk - nebo spíš tón; pak už jen z pootevřených rtů neviditelný proud - a tlak v hlavě mizí.
Zbývá tlak na srdeční čakře vepředu. Smutek. Velký. A vědomí, že to, co cítím, je část mě - kousek mého zraněného Já.
Velmi příjemný pocit ze země přichází do chodidel. Hřejivý. Teď už vnímám jasně, že všechno je to teprve příprava.
Ptám se v duchu: Co můžu pro své čtenáře udělat?
Přichází odpověď: Udělej to pro sebe. Potři se tím, co teď máš v dlaních.
Hladím si tělo; je to velice příjemné. Jako bych tím sundávala z celého těla tlačivý, rychlý a zmateně hledající, sám se sebou se hádající názor.
Pak se ruce samy od sebe znova volně položí na stehna, s dlaněmi nahoru a já si uvědomuji, že vlastně vůbec nic nečekám. Najednou vůbec nic není důležité.
A čakry - nebo spíš vědomí o nich – přicházejí, a s nimi léčení. Neuvěřitelně jemně. Jakoby úplně nová zkušenost vnímání. A chvílemi rozhovor hluboko ve mně:
Ty jsi čakry. Jen buď, to stačí. - Čakry nejsou nemocné či rozrušené; nepotřebují léčit. Jsou úplně klidné a přicházejí od tebe, která jsi prostorem, k tobě, která jsi bytost v tom prostoru. Přicházejí jako principy, jako bohové. Obklopují tě, je to tvé okolí, vzduch, v kterém se pohybuješ. Vzduch v této místnosti. Čakry jsou prostory, v nichž pracuje energie.
Pracuje?
Je. Existuje. - Pracuje moře tím, že je? - Tvoje únava, tvoje názory jsou jako vítr, který odklání plamen svíce. Jen tvoje názory s nimi hýbají, ´odkláněnjí je´; pak můžeš mít pocit bolesti v určitém čakrovém místě, pocit nejistoty, pocit narušení určité čakry. Ale ty, které přicházejí, jsou dokonalé.
Napřed je pro mě těžké to pochopit. Pak začínám vnímat jakousi dvojexistenci čaker. Dvojí tvar. Jednak tvar mohutný a dokonalý – jak skálu, jejíž vrchol není k dohlédnutí - a pak druhý tvar – tvar malý, nejistý a bolestivý, umístěný v mém těle – v mém Já – v místě, kde cítím strach. Zde je rozhodně co léčit. A léčení přichází:
Postupně jsem dotýkána – nebo se stávám – to neumím rozlišit – tím energetickým proudem, tou skálou
. Jsem s ní stále víc propojena; vnímám, jak mě v klidu drží, jak ji vůbec nic nerozčiluje; jak se vůbec nebojí budoucnosti – jak trvá mimo čas.
Stále víc vnímám, jak se o ni opírám, jak se spoléhám. Jak do ní vplouvám, propojuji se s ní.
Cítím obrovskou úlevu; zjišťuji, že si náhle vůbec nic nemyslím. Ze svého naprosto klidného místa v tom proudu se klidně rozhlížím po okolí, z ničeho si nic nedělám.
Jako bych seděla přesně tam, kde je to nehybné místo, kolem nějž se všechen svět otáčí – podobně, jako se kolem svého středu, kolem svého jediného nehybného místa otáčí točící se kolotoč. V jasném a klidném, bezvětrném oku uragánu, který jinak panuje ve mně a kolem mě.