Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)


Blog Nadi Verecké

V tomto blogu shromažďuji více či méně veselé příběhy z běžných dnů svého života. Příběhy, které mi ukázaly či připomněly něco, co mi pomohlo žít.
Možná ty příběhy pomohou i vám.

Účet

31. 3. 2016

Byl jsem tuhle v bance, řekl mi spolužák na abiturientním večírku. A byl jsem překvapen.

Čím?

Velmi. Já jsem si tam kdysi založil takovej ten ňákej investiční účet. Podnikal jsem, tak abych tam měl nějaký peníze připravený, řekl. No a pak jsem už nepodnikal, a tak, když jsem jel okolo, tak jsem si vzpomněl a chtěl jsem to zrušit – peníze se hoděj.

Jasně. A?

Divili se. Já se taky divil.

Čemu se divili?

Ta paní na přepážce se divila. Že chci rušit zrovna takovouhle výhodnou smlouvu. Prej: tolik výhod – a vy to chcete rušit? Abyste později nelitoval – možnost založit si tak výhodný účet už skončila… Ráda bych ji lidem nabízela, takové výhody by se lidem vyplatily, ale už nemůžu, už to skončilo… A vy takové výhody máte, a chtěl byste je rušit? – Koukám do těch papírů a ptám se: ´Výhody pro koho?´- A ona: ´No pro vás, samozřejmě…´ - Tak jsem se divil.

Proč?

Protože na tom vyúčtování, co jsem do něj koukal, bylo o tři tisíce míň než jsem tam dával. Výhodná smlouva pro mě, představ si.

Zamyslela jsem se. Kdoví, jak by vypadala pro tebe nevýhodná smlouva…

No vidíš. To jsem se zapomněl zeptat. Škoda.

Ještě že jsi ji nepodepsal. Tu nevýhodnou.

No. Ona by možná řekla: ´Nevýhodné smlouvy my našim zákazníkům nenabízíme.´

Bodejť. Nevýhodné smlouvy oni ani nemají.

No. Já radši vypad.

Talíř

29. 2. 2016

Máme psa. Laskavého zlatého retrievera. Už mnoho roků. Mnoho příběhů. Dnes vzpomenu tenhle:

Seděla jsem ve svém houpacím křesle, nohy položené na protější židli, a dojídala cosi z talíře. Pes ležel opodál a po očku mě pozoroval. Spíš tedy ten talíř. Běžná idylka.

Dojedla jsem a položila talíř na zem. To je znamení, že zbytky jsou jeho. Pes se zvedl.

Jenže já v zamyšlení položila ten talíř na zem tak, že pes, aby se k němu dostal, musel podlézt pod mýma nohama.

Udělal to. Talíř ho opravdu zajímal - a podlézt pod mýma nohama položenýma na protější židli nebylo tak těžké - byly tak vysoko, že to šlo celkem pohodlně.

A mě napadlo toto:

Vzala jsem ten talíř a položila ho na druhou stranu než kam vlezl pes - a své nohy jsem srovnala tak, aby se musel dost přikrčit, chtěl-li je podlézt.

A on to udělal. Ten talíř ho velmi zajímal.

Dvakrát si z něj lízl - a já opět vzala ten talíř. A dala ho opět na druhou stranu a své nohy ještě víc snížila.

Pes je opět podlezl, samozřejmě. Ten talíř byl velkou lákačkou.

A já  naposled vzala ten talíř a položila ho na druhou stranu. A své nohy jsem dala ještě níž. Pes se pod ně už skoro nedostal. Chvíli váhal, hledal cestu, zmatkoval. Pak se pod nimi pracně proplazil, s břichem těsně u země.

Vůbec ho nenapadlo to, co dělává jindy běžně: nenapadlo ho ty nohy, položené těsně nad zemí, prostě přeskočit.

Poznala jsem se.

Mistr súfijského tance

31. 1. 2016

Súfijské tance tančí Mistři – a pak také my jako děti: točíme se, točíme kolem své osy, točíme se s rozpřaženýma rukama, a pak padneme rozesmátí na zem na záda a bez vlády a bez myšlenky díváme se do nebe…

Toto jsem před několika lety zažila, toto mě tvarovalo:

Ten Mistr byl muž tak čtyřicetiletý a přivedla ho s sebou cizokrajná žena, žena s bleděmodrýma očima, ve kterých bylo tolik světla, že bylo vidět dno, které bylo prázdné. A já tam seděla a dívala se.

A ten muž stál a měl kytaru a hrál nám písně, které složil, a zpíval lehkým, šťastným hlasem a při zpěvu se pomalu otáčel kolem své osy, pořád se otáčel, obřadně a pomalu, tak jak se patří u súfijských tanců. A jak se otáčel, zvuk kytary a zpěvu slábl a pak se zase vracel ten zvuk kytary a zpěvu a tvář toho muže přicházela do světla a pak pomalu mizela ve stínu, aby se znova vynořila a znova mizela.

A jedna polovina tváře toho muže byla  velmi krásná, krásná a dokonalá, a druhá polovina tváře nebyla žádná. Jen zbytky kostí zašité do vaku z kůže. Možná mu někdo kdysi – nebo on sám sobě – ustřelil půl obličeje. Nebo rakovina, zhoubné bujení. Nikdo se ho neptal.

A on tam teď pro nás pomalu tančil, lehkým, veselým hlasem zpíval své vlastní písně. Zpíval o šťastném tancování mezi životem a smrtí, o svém tanci ve světle a na loukách, o svém putování krajinou, o tom, jak moc je v světě šťasten, jak je rád, že je mu dovoleno žít.

A jak se tak otáčel při svém tanci, dokonalá krásná polovina jeho tváře znova a znova vstupovala do světla a pak mizela do stínů, nahrazována znetvořením, které mizelo do stínů, nahrazováno krásou a dokonalostí. Jenom ta píseň zůstávala stejná. A to otáčení. A možná ještě něco. Střed otáčení.

Král zvířat

31. 12. 2015

Kdysi, před více než dvaceti lety jsme byli v ZOO.  Já, manžel, moje malá dcera, příbuzní.

A v pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pach, dusno, na zemi dlaždičky, vlhko. Opravdu velký, syrový pach - též proto, že tehdy žádné ochranné sklo mezi lidmi a zvířaty ještě nebylo. Lidé byli od klecí pečlivě odděleni zábradlím.

A spousta lidí byla jako dnes; spousta křiku, zmatku, dětských hlasů.

Zaostala jsem kdesi u pardálů. A odtud slyším hlas svého skorošvagra. Ozýval se kousek dál. Od lvů. Byl šťastný a halasný.

Něco vám ukážu, děcka. Zhypnotizuju lva, koukejte. Vidíte?, volal. To se mu musíte takhle dívat do očí. Takhle. Jako já. Lev uzná mou převahu, a uhne očima. Musíte mít ten přímý pohled, tu odvahu. Musíte mu prostě očima dát najevo, kdo je tady silnější.

Kolem mého skorošvagra se shromáždili čumilové. Hlídali, kdo vyhraje: zda člověk nebo lev.

Už uhýbá! křičel skorošvagr. Vidíte? Už uhýbá!

A opravdu. Zdálky jsem viděla obrovské lví tělo, jak se pomalu otáčí bokem. Velmi pomalu. Spíš to vypadalo, že ho celá ta věc přestala bavit. Znáte kočky. Čumilové okolo hučeli a vyměňovali si názory na tu záležitost.

Málo platný, lev je král zvířat, slyšela jsem svého skorošvagra šťastně volat. Ale člověk je přeci jenom ještě nad ním – a ten lev to ví! Ten lev se poddá! Stačí ho zhypnotizovat. Hlavně nesmíte pustit ty oči, volal švagr vítězně.

A pak se ze skupinky kolem švagra ozval jekot. Celkem společný. Zaostřila jsem. Skupinka se pohybovala velmi rychle. A přesto, dá se říct, pomalu. Nestihla to.

Ta sprška lví moče byla rychlejší. Pokropila všechny. Jako když kropíte trávník. A zábradlí jí vůbec nepřekáželo.

Tak to vidíte. Zdravím všechny lvy, čumily i skorošvagry.

Strom

30. 11. 2015

Je tu dub. Teď bez listí. Vídávám ho z okna. Vysoký, mohutný dub.

Velmi starý je ten strom. Možná nejstarší ze všech v parku. Sám ho neobejmeš - jen s několika lidmi.

V kmeni obrovská prasklina až k zemi. Jako by ho někdo kdysi rozťal obrovskou sekerou.

A větve, mohutné tlusté větve končí pahýly. Každý ten pahýl je odborně ošetřen. Každá větev je seříznutá pilou a na ránu je přiložen chránič – modré plechové kolo, velké kolo, protože ty větve jsou mohutné. Tak je strom označen mezi ostatními: modrá kola září do daleka.

Vysoko nad prasklinou postavili mezi větvemi střechu s taškami - aby do praskliny nepršelo, aby nehnila. Aby strom ještě vydržel. Je vzácný. Nesmí umřít. Lidé ho hlídají. Pomáhají. Ošetřují. A strom  opravdu každý rok ještě obroste; modrá kola zmizí pod listím.

V domě, jehož oknem se na dub mohu dívat, žije starý muž. Starý muž mezi mnoha. Chvějí se mu ruce a těžko mluví. Mluví nerad, jen se dívá. Má močový vývod – pod tepláky má připevněný průhledný pytlík s hadičkou. Dávno už nechodí – samozřejmě; má invalidní vozík.

Někdy ho sestry vyvezou před ten dub. Může se dívat. Mohou se na sebe dívat.

Váza

31. 10. 2015

S jednou naší sousedkou bychom se mohly potkávat na hřbitově. Protože hroby našich blízkých spolu těsně sousedí.

Vlastně se jakoby potkáváme: občas urovná něco na našem hrobu ona, občas já na jejich.

Jednou – bylo léto a ona byla na dovolené – jsem viděla stát na kamenné desce jejich hrobu vázu s květinami. Modrými, krásnými květinami.

Budu jí je hlídat, řekla jsem si. Mají dost vody?

Nahlédla jsem. Váza byla plná vody až po okraj.

V pořádku, řekla jsem si. Ale až nebude, přileju. To mě nic nestojí. Aspoň jí ty kytky déle vydrží.

A pak kdykoli jsem přišla k našemu hrobu zalít záhonek, nikdy jsem nezapomněla doplnit po okraj její vázu s modrými květinami.

Někdy jsem u toho měla hříšné myšlenky. Jestlipak by to ona dělala pro mě? Ale pak: To se nedělá, takhle uvažovat! Neděláš to přece proto, aby to ona věděla či to snad i oplácela! - Velký příběh jsem si kolem toho udělala. O své tiché, samozřejmé službě, která třeba nebude nikdy povšimnuta, což vůbec nevadí.

Šel čas. Kytky pod mou péčí prospívaly. Na jiných hrobech skláněly své hlavy, vadly v horku, nikdo jim vodu nedoléval. Kytka na mém adoptovaném hrobu se modře smála. Vypadala jako čerstvá.

Tak málo stačí, říkala jsem si.

Později jsem si říkala: Ta vydrží déle než karafiáty. Co jen to je za druh, že tolik vydrží?

Jednou jsem se dokonce na to podívala blíž. A přestala jsem ji zalévat, služba neslužba. Rozhodně a jednou provždy.

Pro ty, kdo nevědí proč, můžu říct jen to, že se na mě modře smála ještě dalších půl roku. I bez vody.

Peklo

30. 9. 2015

Rozmlouvali jsme jí to, řekla. Ale marně. Znáte to.

Jo jo. Děti si od rodičů nedají říct. Samy musejí udělat zkušenost.

Tohle teda byla zatraceně bolestivá zkušenost, řekla. A pořád ještě je. - A on byl tak jemný a citlivý, že když s ní tenkrát chodil, přednášel jí básničky, představte si. To mi říkala tenkrát.

No jo - v zamilovanosti se dělá leccos.

.

A když jsem se ptala, co že jí to přednáší za básničky, řekla, že Dantovo Peklo… Představte si. A poučení si z toho tenkrát nevzala, povzdechla si.

A doteď si ho nevzala, takže už několikrát byla v azylovém domě, a vždycky znova mu odpustí, protože on je takový jemný a citlivý, rozumíte… - Dantovo Peklo. Představte si.

Kočička

31. 8. 2015

Moji známí mají kocourka. Velkého kocourka. Takovou kočici, řekla mi. A ten jejich kocour - ten se chová jako pes. Venčejí ho, chodí jim u nohy a tak. A zná psí móresy. Osvojil si je - a na kočičí přitom nezapomněl,, řekla a usmála se. Teď přes léto, když jsou oba v práci, ho nechávají ve školce. Teda jako - rozumíte. Aby se doma nenudil. Nechávají ho na jejich zahrádce v zahrádkářské kolonii. Odpoledne se všichni tři sejdou u chatičky. A představte si, co se stalo, řekla a usmála se.

Už jsem vám říkala, že ten kocour zná psí uvažování? Že je sám tak trochu jako pes, takže se ve psech vyzná? A že si s nimi taky vyřizuje účty? zeptala se.

A ta moje známá, řekla, ta se minulý týden vracela z práce do té zahrádkářské kolonie za kocourem. A kocour už ji čekal před plotem. Ale. řekla a napila se kávy.

Ještě byla ta moje známá daleko, tak se k tomu všemu nemohla vyjádřit. Byla tam nějaká ženská se psem na vodítku. A ta viděla kocoura a začala řvát: ´Baryku, kočička, koukej, kočička…!´  Toho svýho psa na tu nebohou kočku poštvala. A  Baryk se hnal po kočce.

Co se stalo? ptám se napjatě.

Co by? - Kočka utekla na strom. Seděla na větvi a dole se po ní vzpínal řvoucí pes. Ženská ho povzbuzovala. ´Vem si ji. Vem si kočičku.´ Znova se zasněně usmála.

Jak to dopadlo? ptám se.

Dobře, řekla. Říkal jsem vám, jak to měl ten kocour se psy, ne? Nebál se jich. Rozhodně se jich nebál.

A co ta vaše známá?

Nic.

No ale ta ženská s tím psem - to se přece - namítla jsem.

Skočil mu z toho stromu přímo na hlavu. Vypočítal si to. S kočičím rozmyslem. Počkal si na vhodnou chvíli, vyměřil si to. A pak přímo na hlavu. A ťal. - Pes ječel hrůzou, vytrh se té ženské a letěl k Neumětelům. Ženská za ním. A kocour vítal paničku.

To je všechno, co jsem dnes chtěla napsat. Mějte se pěkně. A občas někomu skočte na hlavu. Vy už budete vědět komu.

P. S.: Ale nezapomeňte předtím ovládnout způsoby obou stran.

Hřebík

31. 7. 2015

Byl to opravdu tvrdý materiál a ten hřebík se tam ne a ne dát zatlouct.

Nabídla jsem nebozez. Nebo akušroubovák. Že by se tam tak jako udělala dirka a do té by pak ten hřebík snadněji…

To by nepomohlo. Ten hřebík si tam musí udělat dírku sám – jinak by tam nedržel.

Ten hřebík je jako já, pomyslela jsem si. Ten hřebík je jako lidi. Musejí sami. Jinak by tam nedrželi.

Stopka

30. 6. 2015

Zastavili mě policajti. Přicházeli ke mně a tvářili se přísně. Rychle jsem zkontrolovala světla.

Víte, jaký přestupek jste -?

Vždyť svítím…

Svítíte – jistě. Ale copak to bylo támhle na křižovatce? Vzpomenete si?

Ach. Vzpomněla jsem si na stopku. Na to, co jsem dělala na té křižovatce, jsem si vzpomněla taky: přemejšlela jsem tam:

Že jedu pozdě tam, kde už jsem měla být, a že támhle jsou policajti a že chytají bůhvíproč a že co mají za akci a že jestli mě zastaví, tak přijedu ještě později, než jsem myslela.

Ale zastavila já na té stopce? -No, spíš jsem nezastavila. Když člověk přemejšlí, nemá čas zastavovat.

Policajt byl laskavý, elegantní a důležitý.

Pokuta bude sto korun. Zvládnete to? Vystavím vám doklad, řekl.

To mi přišlo jako dobrá cena. Nižší policajti nedávají nikdy. Usmála jsem se.

Taky se usmál. Požádal mě o doklady a odešel s nimi do služebního vozu. Tam vyndal lejstro a začal telefonovat; musel zjistit, jestli jsem já opravdu já a jestli náhodou nejsem celostátně hledaná. Na druhé straně aparátu to evidentně taky nevěděli s jistotou, a tak telefony nad lejstrem přibývaly a čas utíkal. Mně.

Zoufalství a vztek začaly časem lomcovat mým autem. Po půlhodině jsem vystoupila a šla vydírat. Policajt se omluvil a pero se mu rozeběhlo po kolonkách rychleji. Vyměnili jsme si stovku za potvrzení o zaplacení a za mé doklady. Rozloučili jsme se zdvořile, jak jen to šlo.

Od té doby na každé stopce zastavím, i kdyby daleko široko byla poušť; co kdyby se zpoza písečné duny vynořil laskavý, elegantní a důležitý člověk a žádal doklady a stovku a hodinku mého času?

Když se pak z té křižovatky rozjedu, trošku rozebírám vhodnost té stopky. Proč sakra má člověk zastavit, když široko daleko nevidí žádné nebezpečí?

Ale to se jistě pletu. Kladení stopek má své zákonitosti. Určitě. Např. k tomu, aby někde stála stopka, je třeba, aby tam byla křižovatka. Tam, kde silnici nic nekříží, stopky nebývají. Takže je vidět, že policajti při jejich kladení uvažují logicky, a ne zcela náhodně.

Vztek mě postupně přešel. A dnes mě dokonce, když jsem se od jedné takové stopky rozjížděla, napadlo – a proto to celé píšu - jak by bylo krásné, kdyby mi někdo na mých vnitřních křižovatkách přistavil občas stopku. I kdybych široko daleko neviděla žádné nebezpečí. Abych kvůli ní musela

  1. dát nohu z plynu na brzdu
  2. druhou nohou sešlápnout spojku, aby to zastavování bylo měkké a plynulé a já neposkočila dopředu a nechcíplo mi to
  3. úplně zastavit
  4. rozhlédnout se a posoudit situaci - jestli například nehrozí, že se do mé cesty připlete plnou rychlostí někdo, kdo má přednost nebo si to aspoň myslí

a pak

  1. v tichu přeřadila na nižší rychlost
  2. dala jemně nohu na plyn
  3. a s pomalým opouštěním spojky se pomalu rozjížděla…

Bože, co všechno – kolik hodin, kolik stovek, kolik vzteku - bych si pomocí takové stopky na svých vnitřních cestách v životě pak ušetřila…

Puzzle

31. května 2015

Dostalo se ke mně – poprvé v životě - puzzle. Složené z 500 kousků. Slovy z pěti set.

Tedy nesložené. Složit jsem ho měla já. Vzpomněla jsem si na dětství a na Disneyovu Sněhurku složenou z dvanácti kostek. Tehda jsem v tom byla fakt dobrá. Dám to, samozřejmě. Obřadně jsem rozstřihla sáček s dílky a vysypala je na vyklizený stůl. Usmívala jsem se, plná nadšení a vzpomínek na Sněhurku.

Po deseti hodinách jsem měla tři věže jakéhosi hradu – jednu s velmi děravou střechou – chodníček a kus leteckého pohledu na les. Jak může někdo dát do puzzle letecký pohled na les? Když les z letadla vypadá všude stejně? A nad ním nebe – Bože, tak rozlehlé nebe? Modré? Celé? Je to nutné?

Dole v podhradí byl aspoň podzim – ale to bych nevěřila, jak může člověka zmást žluté listí.

Nesnažte se hned pochopit všechno, co se vám v životě stane. Prostě to přijměte. A věřte, že to, co se děje, je pro vás dobré. To někdo ve vás klade událost za událostí – to Bůh vás učí a připravuje událostmi dneška na události příští.Uplyne pár roků, vy se podíváte zpátky a uvidíte, že všechno do sebe zapadá jak dílky puzzle.

Jo. Tuhle větu jsem kdysi slyšela a občas ji i říkám. I teď – nad tou skládankou. Ale úplně jiným tónem.

Nemusíte – hned – pochopit… drtím mezi zuby a zuřivě přehazuju dílky po stole. Nepomáhá to. Nic do sebe nezapadá. Vůbec nic.

To by se to krásně nadávalo na toho, kdo si s tím hrál přede mnou a určitě nějaké dílky ztratil, čímž mi zkomplikoval život. Ale já jsem byla první a jediná, kdo to měl v ruce.

Nemusíte – hned – pochopit – všechno – co se vám v životě stane. To někdo ve vás…

Ten se teda nadře. Já jsem s blbým lesem ztratila už tři dny. Nesnažte se hned pochopit… – Přestávám se snažit. Třeba to pomůže. Odcházím stolu, a když se vrátím, nacházím hned tři správné dílky najednou. To není špatné, ne? Tři ze zbývajících… - Ne, nebudu to počítat. To nikam nevede.

Nesnažte se hned pochopit… A nebojte: všechno do sebe nakonec zapadne jak dílky puzzle. Bůh vás vede.

Šmarjá ten se nadře.

Jetel

30. dubna 2015

To je věc názoru, řekla mi. Lidi hledají čtyřlístky. Je to pro ně znamení štěstí. Protože najít čtyřlístek je velká vzácnost, rozumíte? Výjimečnost. Musí se hledat. A když se najde, je to vítězství a úspěch.

Sklonila se a ve stráni utrhla lístek jetele.

Zaostřila jsem. Byl to trojlístek.

Podle mě je čtyřlístek znamením nějakého zneklidnění jetele. Nějaké nepovedenosti. Když to má jetel se sebou v pořádku, roste v trojlístcích, řekla.

Chvíli jsme šly mlčky.

Znamením štěstí je trojlístek, řekla pak a položila si ho na dlaň. Rozhlédla se: A těch tu je… Koukejte. Tolik štěstí. Kdykoli k dispozici.

Datel

30. března 2015

Proč si datel nepoškodí při úderech do stromu mozek? četla jsem tuhle titulek v jednom časopise.

Nebo do zdi, napadlo mě. Lidi tlučou hlavou do stromu nebo do zdi. Děláme to často a stále znova. Už léta. Úsloví Hlavou zeď neprorazíš… muselo vzniknout na základě sdílení nějaké hluboké osobní zkušenosti.

V tom časopise se psalo toto:

Hlava datla se pohybuje při klování do stromu obrovskou rychlostí až 6 metrů za sekundu. Při nárazu to znamená nesmírné zatížení mozku a je neobvyklé, že to může vydržet. Tato otázka nedala spát mnoha vědcům a výsledky řady studií nám dávají odpověď. Předně, datel neklove kolmo do kmene stromu, ale jakýmsi klouzavým pohybem směrem dolů. To potvrdily vysokorychlostní kamery.

Mě nikdo nikdy nesnímá vysokorychlostní kamerou, když jdu hlavou proti zdi. To by si taky mohl zkusit, neřád jeden. Měl by po kameře. Já když jdu hlavou proti zdi, tak s lesem lítají i třísky - datel by se divil.

Ale ten klouzavý pohyb směrem dolů... Možná by se to dalo: rozběhnout se hlavou kolmo proti zdi, tak jako obvykle, ale na poslední chvíli s ní tak jako šmejknout šikmo dolů…? - Třeba by to pak míň bolelo…

Na rozdíl od většiny jiných živočichů je uložen jeho mozek v lebeční dutině velmi těsně a při nárazu se nemůže pohnout,, se psalo dále v časopise o datlovi.

Lidský mozek zdaleka není uložen v lebce těsně; má celkem volný pohyb v prostoru mezi ním a lebkou. V tom prostoru je mozkomíšní mok, v němž mozek plave; neodírá se tedy o stěnu lebky. Ovšem nesmí jít o náraz. Protože ve chvíli pořádného nárazu hlavy o zeď se mozek může praštit taky – ne přímo o tu zeď – před ní ho chrání lebka - ale pak zevnitř - o tu lebku...

Takže nejen o tu zeď se člověk zraňuje, ale ještě sám o sebe – o vlastní lebku. Vlastně sebe sama o sebe umlátí, když jde hlavou proti zdi (a k tomu kolmo…)…

Osvícení

28. února 2015

A je to se mnou a s mou cestou k pochopení řádu věcí pořád dokola.

Je večer, pozdní večer, vpravdě noc a já tu sedím u stolu pod lustrem, večeřím a luštím sudoku.

Já vím, že se to nemá – večeřet a luštit přitom sudoku. Ale já luštím velmi těžké sudoky a je mi u toho blaze. Odpočinu si. Za celý můj iracionální den trochu logiky a racionality. Tady číslo, tuhle číslo. Z toho plyne tohle a z toho tohle a dohromady to dá tohle. Zkazíš to, najdeš chybu a můžeš si to vygumovat.

Ale dnes večer na to nějak nevidím. Přestože sedím pod lustrem. Osmiramenným. Chtěla jsem kdysi opravdu velký lustr. Maximálně ramenný. Aby bylo pod ním opravdu dobře vidět. Ale teď vidět nebylo; sotva jsem ta čísla rozeznávala.

Zaklonila jsem hlavu – a bylo mi to jasné. Bodejť bys viděla, řekla jsem si. To bys nesměla být líná vyměnit ty žárovky. Ty rozbité už mají převahu. Z lenosti tu sedíš skoro potmě.

Povzdechla jsem a kousla si večeře. Tady bude trojka. Nebo dvojka. Nebo… - Sakra, to je v tom šeru blbě vidět… – Rozhodla jsem se: vyměním žárovky.

Odsunula jsem židli, zvedla jsem se od stolu, odložila tužku a brýle a jak jsem tak vstávala, rozlinulo se kolem mě světlo. Prudké a široké.

Bylo to jako zázrak. Náhlé procitnutí ze tmy. Že by stačil jen úmysl a žárovky by se samy… – Podívala jsem se na lustr. Ne. Stále svítily z osmi jen tři. A přitom já najednou tak krásně viděla… všechno… i bez brýlí…

V dojatém překvapení jsem se rozhlížela po světlé místnosti. Všechno mě zdravilo a všechno bylo docela jasné.  I ty na stole odložené brýle.

Sklon zapomínat kdekoli cokoli mám odnepaměti. Když ke mně přišla spolu se staršími koleny i vada zraku, zaměřil se sklon zapomínat na zapomínání brýlí. Všude.

A tak mám hodně brýlí na čtení. Asi čtyřicet. Má to svoje výhody. Kupuju je za padesát korun u Vietnamců a mám na ně takovou dřevěnou bedničku s víkem. Vždycky když zase nemůžu najít brýle, což je mockrát za den, vím, kde jsou další: v té bedně. Nadzvednu víko, vytáhnu ty, co mi přijdou pod ruku, nasadím a můžu běžet dál, ušetřena frustrace z marného hledání.

Má sbírka mě baví. Kupuju si je po celých Čechách, a pak je trousím všude. Až tudy běžím příště, potkáme se a vrátíme se k sobě.

Jedny z těch brýlí jsou dokonce úplně černé. Dioptrické, a zároveň sluneční; s hluboce černými skly. Vzácný úlovek. Ty teď ležely na stole, vedle nedoluštěného sudoku.

Výtah

30. ledna 2015

Jeden z domovů pro seniory, kam jezdívám zpívat si s tamními obyvateli, sídlí ve starém místním zámku. Na chodbě v druhém patře tam tiše sedávám se svačinou pod obrazy erbů všech bývalých majitelů.

Z patra do patra vede dvacet schodů. Vysokých a dlouhých - staré stavby mají vznešené rozměry.

Na těch schodech pravidelně potkávám tichého shrbeného bělovlasého pána s holí. Je mu osmdesát, působí křehce, hlas už šeptá tak, že musím přijít hodně blízko, abych rozuměla. Pán se drží zábradlí a velmi pomalu, schod po schodu, stoupá po dvaceti schodech nahoru. Střídá přitom nohy a pozorně se dívá na cestu.

Nahoře se tiše otočí, přendá si hůl do druhé ruky, aby se tou volnou rukou opět mohl chytit zábradlí, a pomalu, schod po schodu se vrací dolů.

A dole se obřadně otočí, přendá si hůl a – a tak pořád.

Ptávám se občas: Kolik už máte dnes těch schodů za sebou?

Dopoledne tisíc, šeptá pán. A teď – teď to jdu po desáté. To máte dvacet a dvacet je čtyřicet, a krát deset…

Proč to děláte?

A co bych měl dělat? směje se tiše pán.

A co nohy – bolí vás?

Bolí – co by nebolely. Musím to rozcvičit. Kdybych to nedělal, byl bych už dávno na vozíku.

Kývu hlavou a pán se ke mně důvěrně nakloní: Představte si: tady je kolik lidí, ještě jim to normálně šlape – a oni jezdí výtahem… - Věřila byste tomu?

Věřila. A vy?

Kytka

30. prosince 2014

Před pár měsíci jsem přesazovala kytky.

Jeden květináč byl opravdu narvaný. Musela jsem ho rozbít, abych dostala kytku ven. Olámala jsem střepy – a držela v dlaních tuhou změť světlých kořenů. Změť ve tvaru květináče.

Žádná hlína už v té změti nebyla. Kam zmizela?

Hlína nikam sama z květináče nechodí. Nemůže. Neuteče. Přesto tam teď nebyla. Jen velké, tlusté, zdravé a pevné kořeny mi mlčky oplácely pohled, jak pes, který tajně sežral cukroví.

Spotřebovaly ji, potvory. Přeměnily ji v sebe.

Kdyby je ovšem život nepodržel, mohla je ona přeměnit zpátky v sebe. A v květináči by teď byla jen hlína a zbytky mrtvých kořenů, hlíně stále podobnější. A já bych se mohla pak hlíny ptát: „Kde jsou ty kořeny?“ A viděla bych, že ona spotřebovala je. Že je přeměnila v sebe samu; že jim dala svůj tvar.

Ale život kořeny podržel, takže ony spotřebovaly ji. Zvětšily se o ni. Vstřebaly ji a změnily její tvar ve svůj.

Vzpomněla jsem si na větu z Bible: I vytvořil Bůh člověka s hlíny…

- Taková blbost, říkala jsem si vždycky. Básnická licence. Každý ví, že člověk z hlíny není. Stačí se říznout.

Nad rozbitým květináčem jsem teď tiše měnila názor.

Pro bližší informace stiskněte #!

30. listopadu 2014

Moje známá je ze staré školy. Věří na komunikaci. Má o ní určité představy. Své. Věří například, že lidé by spolu měli mluvit.

Přesto má mobilní telefon. A na ten jí před lety přišla zpráva od mobilního operátora.

MAME PRO VAS

SKVELY DAREK!

POKUD SI DO 30. LEDNA

NAVYSITE KREDIT

MINIMALNE O 200,-,

MATE SANCI VYHRAT

ZAJEZD NA KANARSKE OSTROVY!

PRO BLIZSI INFORMACI

STISKNETE #!

Moje známá je starší, střízlivá ženská.

Potřebuju já jet na Kanárské ostrovy? zamyslela se. Chci tam vůbec jet? – Nechci; já mám svých starostí dost. A kredit si teď navýšit taky nepotřebuju. - A zapomněla na zprávu.

Ale operátor se jí připomněl; hned příští týden.

MAME PRO VAS

SKVELY DAREK!

POKUD SI DO 30. LEDNA

NAVYSITE KREDIT

MINIMALNE O 200,-,

MATE SANCI VYHRAT

ZAJEZD NA KANARSKE OSTROVY!

PRO BLIZSI INFORMACI

STISKNETE #!

Tihle mobilní operátoři, vzdychla známá. A kredit si nezvýšila. Na just.

Ale znáte mobilní operátory.

VASE SANCE SE BLIZI!

MAME PRO VAS

SKVELY DAREK!

POKUD SI DO 30. LEDNA

NAVYSITE KREDIT

MINIMALNE O 200,-,

MATE SANCI VYHRAT

ZAJEZD NA KANARSKE OSTROVY!

PRO BLIZSI INFORMACI

STISKNETE #!

Moje známá je vcelku klidná ženská. Jen nemá ráda, když ji někdo do něčeho nutí. Taky nerada píše sms – ale tohle ji opravdu už rozčílilo.

JDETE S TIM UZ DO HAJE! napsala mobilnímu operátorovi.

Odpověď nečekala – jen dala průchod svým aktuálním emocím.

Ale její mobilní operátor jí odpověděl:

VASE ODPOVED

JDETE S TIM UZ DO HAJE

JE NEPLATNA.

PRO BLIZSI INFORMACI

STISKNETE #!

Doteďka mě mrzí, že jsme se jí nezeptali, když nám ten příběh pobouřeně líčila, jestli ten křížek konečně stiskla.

Pyžamo s dvěma kapsama

31. října 2014

Máme tu nového pána, řekly mi sestry v domově pro seniory, kam jezdím jednou týdně pracovat. Je fajn. Bude mu sto tři.

Odpoledne jsem se s ním šla seznámit.

Drobný pán v teplákách a v košili seděl z boku postele, nohy nedosahovaly na zem.

Představila jsem se. Zmáčknul mi ruku silou čtyřicátníka. A mluvil hlasitě.

Celý život jsem byl zdravý, říkal, a teď mě bolej kolena. Nemůžu chodit. A špatně slyším – tak někdy mluvím moc hlasitě. Nevadí vám, že jsem takovej hlasitej?

Nevadilo - naopak. Z nějakého důvodu jsem v jeho přítomnosti ožila. Zvedla se mi radost ze života, elán.

Sedla jsem si k pánovi na postel.

Bolej mě kolena a špatně slyším, zopakoval hlasitě pán. Nikdy mi nic nebylo, až teď. Tak si těžko zvykám. Taky mi teď teče z očí. Vidíte? To mi vadí. Z obou očí, vidíte? – Tak já si je musím vždycky – takhle -

Pán vytáhl zpoza sebe velký, úhledně složený plátěný kapesník a jemnými dotyky osušil mokré pramínky. Pečlivě, obřadně, napřed na jedné, pak na druhé tváři.

A já s tím mám problém… řekl. Protože kdybych já měl – já bych potřeboval tuhle pyžamo s dvěma kapsama, řekl. Protože to já bych si dal jeden kapesník tuhle do tý kapsy, a druhý tuhle do tý druhý.

Obřadně strčil fiktivní kapesník do fiktivní kapsy. Abych pochopila. Jeho košile žádné kapsy na bocích neměla.

A vždycky, když bych si potřeboval utřít oči, tak tady bych šáhnul touhle rukou, a měl bych ho, a tady touhle. A ten bych měl zas tady. Pro pravý oko tady, pro levý tady. Nikdy bych je nemusel hledat. A vždycky by stačily oschnout.

Zařídím to, zavolala jsem mu do ucha. To je maličkost. A donesla jsem mu pyžamový kabátek s dvěma kapsami na boku.

Tady máte! zavolala jsem mu do ucha. Vidíte? – Kapsa tady, a kapsa tady. A tady dva kapesníky.

Jé… rozzářil se. Tak to já teď budu – rozumíte? Jedno oko takhle utřu, a druhý oko… Vy jste tak laskavá… Ani nevíte, co jste pro mě udělala…

Šla jsem ještě k počítači napsat zprávu o pánově přání pro sestry, které pána budou převlékat ty dny, kdy já tam nebudu. Chtěla jsem ji nalepit na dveře pánovy skříně, aby na ni narazila určitě každá sestra.

Když jsem se s papírem a s lepenkou vrátila do pokoje, pán byl do půl těla nahý. Podařilo se mu svléci košili bez kapes a teď se snažil nasoukat své staré tělo do pyžamového kabátku s dvěma kapsami.

Pochopila jsem: chtěl mít své pohodlí už teď, za světla; ne až v noci. Pomohla jsem mu tedy do kabátku. Zapnuli jsme knoflíky a pán si vítězně zasunul do každé kapsy jeden kapesník. Podíval se na mě rozzářeně: Vidíte? – A střídavě kapesníky vytahoval a vracel do kapes.

Ani nevíte, co jste pro mě udělala. - Nevadí vám, že vás takhle obtěžuju?

Neobtěžujete, zavolala jsem mu do ucha. Je pěkné dívat se, jakou máte velkou radost z takové maličkosti.

Pán se rozplakal dojetím. Radost, ano, to je to, co mám. Radost. Taková radost. A vytáhl kapesníky.

Celý den, kdykoli jsem pak vešla něco zařídit do jeho pokoje, mě radostně vítal: obřadně vytahoval kapesníky z obou kapes a volal na mě: Taková radost. Taková.

Telefon

25. 10. 2014

Léto loňského roku. Jela jsem po dálnici do Brna. No – jela… Prý ve svém autě, pomalovaném barevnými panáčky, které vidíte teď na svém monitoru, spíš tak jako pluju – jako reklama své profese.

Plula jsem tedy do Brna – pomalu předjížděla auto za autem a čekala, až se budu moci vrátit do pravého pruhu.

Horko bylo, ale z pootevřeného okna prima fičelo. Krásná cesta.

A na vedlejším sedadle se ozval telefon. Vzala jsem ho.

Verecká…?, řekla jsem.

Nemá se to, já vím. Když se jede autem, tak se nemá telefonovat. Ale já mám profesionální úchylku: co kdyby ten, co telefonuje, mě opravdu akutně potřeboval? Co kdyby byl v takové nouzi, že by nemohl počkat?

Člověk, který se ozval, byl v takové nouzi. Nerozuměla jsem mu v tom hluku motoru, ale byl velice rozrušený.

Nasadila jsem uklidňující tón: Vy byste asi potřeboval objednat, viďte. Ale já teď řídím. Nemůžu telefonovat – a nemám ani po ruce diář. Ale hned se vám ozvu, jakmile někde zastavím a najdu diář.

To já vždycky takhle všem řeknu, když řídím. Aby věděli. Obvykle jim to stačí.

Tady to nestačilo. - Paní Verecká! ozvalo se ještě naléhavěji. Dál opět nesrozumitelně.

Tak znova; tady musím opatrně. Člověk v takové krizi špatně vnímá.

Víte, já jsem na dálnici a vůbec vám nerozumím, tady je hrozný hluk… – artikulovala jsem slovo za slovem, aby mi zoufalý pán opravdu rozuměl, ale já se vám budu za chvíli věnovat, já vás vyzvoním zpátky – slibuju, že až se objeví parkoviště, tak já hned –

Pán mi skočil do řeči. Paní Verecká…! Hlas zoufale zvýšený o dalších pár tónů. Drmolil, křičel, sypal to na mě všechno najednou - fakt se mu nedalo rozumět.

To jsem nemohla položit. Ten člověk byl v akutní krizi. Ještěže jsem to vzala. A ještěže mám kurs krizové intervence…

Počkejte, řekla jsem, já zavřu okýnka. Třeba se to zlepší.

Nezlepšilo. Pán už drmolil příliš rychle. Tak byl rozrušen. Ta moje neschopnost porozumět mu taky nepřidala. A parkoviště nikde. Těžká situace. Hlavně musím být já v klidu. To je důležité.

To bude dobrý, řekla jsem. To dáme dohromady. Ze všeho je cesta ven. Promluvíme si. Nic není tak zlé, jak to vypadá. Teď ale na mě opravdu musíte mluvit pomalu. Já řídím, a je tady špatně slyšet. A pořád nevidím parkoviště, ale jakmile ho uvidím…

To nemělo cenu. Pán mi skákal do řeči, vůbec nebyl schopen mě vnímat. Kdybychom byli v ordinaci, mohla bych ho vzít za rameno, ale takhle... Zatracená situace.

Zpomalila jsem, abych našla to parkoviště. To pomohlo. Hluk motoru se trochu snížil, takže jsem pánovi porozuměla.

Paní Verecká, křičel zoufale. Já nechci objednat! - Proboha vypadněte už z toho levýho pruhu – ať vás konečně můžu předjet!!

Zavyla jsem, odhodila telefon, přidala plyn (když člověk zpomaleně artikuluje, hádejte, jak rychle jede?) a vrátila se do pravého pruhu. Napjatě jsem se, okouzlena situací, dívala, kdo mě to bude předjíždět. Abych ho pozdravila.

Nechtěl pozdravit. Kamenně proplul z levoboku, ani po mých panáčcích se neotočil.

Coca-cola

20. října 2014

Tuhle jsem jela autem do Jihlavy na seminář. A jako obyčejně jsem vyjela pozdě. To pro mě není nic těžkého – vyjet pozdě; vždycky je doma ještě honem co udělat, aby člověk mohl vyjet pozdě a pak si užít ty nervy s nestíháním.

Takže to se mi krásně povedlo: nestíhala jsem skvěle.

Ještě jsem honem zajela pro benzín a u pumpy jsem si rovnou sáhla do chladicího boxu pro pití na cestu (znáte tu umělohmotnou půllitrovku Coca-Coly Classic: červenobílá nálepka, na ní zezadu ozdobným písmem hláška. Dřív tam byla různá česká jména a přezdívky – člověk pil tu z láhve Ladislav, tu Jaromír, tu Můj miláček… Jména teď vystřídaly hlášky: Jsem vedoucí, Je snadné žít…, Miluji tě, Jsi mé všechno...).

Vyjedu od pumpy – a hned u prvního kruháče před vjezdem na dálnici kolona, samozřejmě! To mi dělají naschvál, když pospíchám do Jihlavy. Pak to mám stihnout!

Jelo se po metrech. Ale já – zkušený nestíhač - umím využít i tento kolonou marněný čas: aspoň si připravím navigaci. Potřebovat ji sice budu až v Jihlavě, ale pak jako když ji najdu.

Zdvihnu hlavu od navigace, abych se podívala, o kolik se kolona přede mnou mezitím pohnula – a vidím – ano, pohnula se, ale velmi málo, opět jen malý kousek a hned se to auto přede mnou zastavilo.

Ovšem moje auto si k mému úžasu klidně jelo dál… Dupla jsem na brzdu, ale pozdě. Bum – a už jsem byla v kufru auta přede mnou. Tupý úder, třeskot vysypaného skla z mých reflektorů a tichý čůrek z mého proraženého chladiče.

Řidič dotčeného auta přede mnou vystoupil, obhlídnul škodu na obou autech a vytáhl telefon. Zařídil všechno: pohovořil s pojišťovnou, vyplnil formuláře a pečlivě je se mnou zkonzultoval, jestli souhlasím.

Nečekala jsem takové chování. A bylo by to k něčemu? řekl, když jsem se ho zmateně ptala, proč neřve, když má důvod.

Mezitím přijel partner mé dcery, aby zařídil odtah mého auta a mě přestěhoval do svého. Když našel na sedadle mou láhev coca-coly, rozesmál se a postavil ji na střechu mého zraněného auta. Pojďte se na něco podívat…, řekl.

Láhev tam stála, leskla se v ranním slunci. A na její červenobílé nálepce byl ozdobný nápis:


„Spomal…“


Sice po slovensky, ale rozuměla jsem docela dobře.

Záření

8. srpna 2014

Čas prvních tanečních není pro řadu mladistvých časem růžovým, tak jak si to představují jejich maminky. Já například jsem v tanečních každý týden zvracela. Strachy. Vlezla jsem do brány, oči vytřeštěné, pomalu sestoupila po schodech k sálu a rychle zahnula na záchod.

Když jsem vyšla ven, oči zarudlé, přišly otázky: Jseš v pořádku? Samozřejmě, odpovídala jsem. - Můj strach byl moje velmi osobní věc. Byla jsem si jista, že jsem ošklivá, nemožná a nešikovná. A že pro mě nikdo nepřijde.

To se dělo často, že pro mě nikdo nepřišel. Podle fotek nelze poznat proč: byla jsem nádherná, jemná, něžná, útlá a vůbec. Ale to záření… - Nejsem si jista, jestli jsem byla sexy. Může být sexy člověk, který se zrovna vyzvracel hrůzou a s těmito pocity vchází do sálu?

A teď změna – čtyřicet let poté:

Jedna z mých kamarádek – přibližně můj věk – dávno po padesátce a dávno po době, kdy se dalo mluvit o útlosti.

Rozsochatá žena, řekl by Werich.

Křesla vyplňuje celá. Do křesílek si nesedá.

No. Ale to nevadí; je totiž taky dávno po době, kdy se bála tanečních.

Řekla mi: Byla jsem v hospodě včera.

Ano?

Nemůžu dělat. Mám kocovinu.

Proč chlastáš? ptala jsem se.

Ohradila se: Já? Já jsem si nekoupila ani jedno pivo…

Jo? Tak z čeho máš kocovinu?

To mi platili…

Kdo?

Posílali mi z okolních stolů – panáka za panákem… Přece je neurazím… Napřed jsem odmítala, ale to nešlo pořád…

Proč ti posílali panáka za panákem?

Nevím. Prostě posílali.

Cos dělala? Řekni!

Já? Nic… - Já jsem jenom seděla… A jedla ten šlehačkový pohár…

Došlo mi bleskurychle; znám ji. A polilo mě horko závisti.

Ukaž!! Ukaž, jak jsi jedla ten šlehačkový pohár!!

No jak; jak se jí šlehačkový pohár? - Normálně…

Chvíli se přede mnou ostýchala, protože ve skutečnosti je plachá – žádná komediantka. Pak se zasnila. Tiše se usmála, vyndala si z kafe lžičku a začala pomalu jíst fiktivní šlehačkový pohár.

Bodlo mě ve slabinách. Nejenže jsem dostala chuť na šlehačkový pohár; dostala jsem chuť na – na věci, na které jsem v žádné kanceláři, v které jsem kdy v životě seděla, chuť nikdy neměla. Které by mě předtím ani nenapadly.

Takhle se jí šlehačkový pohár? vykřikla jsem. Víš ty, co děláš?

Zasnila se. ´Až mě bodlo ve slabinách,´ ozval se ten u vedlejšího stolu…, řekla.

Neměla jsem slov. Jen jsem na ni tupě čuměla. Podívala se na mě. Její smích se rozlehl až do prvního patra. Jako obvykle. Až křeslo praskalo.

Tak. Takhle se září, dámy.

Vetchozrakost

20. července 2014

Příroda je ke mně milosrdná. Protože mi věnovala něco, co ti tupí doktorští utřinosové, ti mladí cucáci nazývají stařeckou vetchozrakostí.

Jako by nemohli prostě jen říct, že člověk po čtyřicítce vidí velmi dobře do dálky, ale na čtení si už musí vzít brejle.

Já vidím do dálky opravdu skvěle. Stále líp. I když si dám zrcadlo hodně daleko, vidím se v něm úplně ostře – až na to, že jsem tam taková malinká. Ale to nevadí; sluší mi to.

Jak vypadám zblízka, už dlouho nevím. Teda vidím se v tom blízkém zrcadle, ale tak jaksi obecně; detaily nezachytím. Takový zasněný, rozmazaný portrét tam vidím. Když se chci vidět ostře, musím si vzít ty brýle na čtení. To pak se pak vidím jasně, do všech detailů. Ale ty brejle zas zakrývají dost důležitou část obličeje, takže se vlastně taky přesně nevidím.

Proto už řadu let můžu žít v měkké, laskavé iluzi.

Vždyť říkám: příroda je ke mně milosrdná.

Opatrnost

15. června 2014

V rámci červnové prohlídky dobříšského zámku, když jsme se šourali zámeckými ložnicemi kolem starodávných, poněkud krátkých manželských postelí, říkala nám průvodkyně, že v době pozdního baroka spaly dámy ve svých postelích pololeže, se zády pečlivě podloženými polštáři; to aby si nepocuchaly své umné vysoké účesy.

Na tom samozřejmě není nic zvláštního.

Ale průvodkyně pokračovala: i pánové prý v době pozdního baroka spali ve svých postelích pololeže, se zády vystlanými polštáři. Spali tak i bez umných účesů. Proč? - Jednak poloha vleže byla spojena se smrtí – a té se báli; druhý důvod jejich opatrnosti byl prý strach, že když budou spát vleže, vytečou jim z hlavy přes noc jejich geniální myšlenky

To je, co?

Já jsem schválně po prohlídce šla ještě jednou za průvodkyní a znova jsem se na ty pány ptala - a když mi znova říkala totéž, dívala jsem se jí upřeně do očí, jestli cukne.

Necukla. Myslela to vážně.

Tak jsem se zeptala, odkud tyhle informace průvodci mají. Prý z historického ústavu – tam prý se na základě studia ověřených historických pramenů zpracovávají materiály, které jsou poté průvodcům zasílány.

Uklidnilo mě to: I ověřené zdroje potvrzují, že to bylo už dávno: v době pozdního baroka. Dnes už je jiná doba: dnes už víme, že nic takového pánům určitě nehrozí...

Broušené sklo

12. května 2014

Vědci prý dokázali existenci paralelních světů. Ale existenci paralelních světů je přece možno vnímat denně... Bez paralelních světů se evidentně nelze minout. Vyvažují naši realitu, náš řád věcí. Všude jsou důkazy – stačí se jen pozorně dívat.

Například broušené křišťálové sklo. Nádherné těžké mísy, vázy, sklenice ve výlohách obchodů v historických částech měst. Sluneční paprsky v tom září. Velká krása to je.

Ano – je to drahé, ale je to krásné a určitě to má nějaký smysl, nějakou velkou hodnotu; vždyť proč jinak by se to za ty peníze kupovalo? Proč jinak bychom to měli doma stále na očích v obýváku v zaskleném sekretáři, než aby se na to kdokoli mohl v případě náhlé potřeby kdykoli podívat? Proč jinak bychom to dědili jako důležitou věc po předcích? Proč jinak bychom to dostávali svatebním darem od dojatých příbuzných? Proč bychom do toho ze všech bramborových salátů ukládali jen ten vánoční? Proč bychom dávali takový pozor, aby se to nerozbilo? Ježišikriste, cos to udělal, to byla mísa po babičce?

Množství těchto nosičů zvláštního smyslu na jednu domácnost bývá omezené - už jen velikostí sekretáře v obýváku. Ten bývá naplněn obvykle už v prvních letech manželství – a takovým zůstává; kolikrát v životě jste si zašli do města přikoupit další křišťálovou mísu? - Broušené křišťálové sklo je spotřební zboží s velmi dlouhou trvanlivostí; jakkoli je křehké, ničí se jen výjimečně.

A přesto v brusírnách celého světa každý pracovní den usedají nadaní brusiči k dalším a dalším křišťálovým mísám a vázám.

A já se ptám: kam to všechno pak z jejich rukou přijde, když my máme své sekretáře v obýváku plné? Do dalších sekretářů? - Kolik máte doma sekretářů? Jeden, že? S bídou jeden! A jste tomu rád!

Kde tedy je místo pro to nové a nové broušené sklo? Kam přicházejí ty nové a nové mísy a vázy, které se nám už nikam nevejdou, protože my je dědíme a nerozbíjíme? Komu jsou určeny? Vznikají snad někde nové populace žádostivé sekretářů plných nositelů zvláštního smyslu? A kde? Kdo by jim udělal v obýváku místo pro jejich sekretáře? Vy snad?

Kdepak. Tady evidentně musí pracovat alternativní vesmír. Vyvažuje naši realitu. Například schraňuje broušené mísy a vázy. Není třeba se bát: kdyby se cokoli stalo – broušené sklo pro tu příležitost už máme připravené.

P. S.

12. května 2014

A dveří z nějakého důvodu též někde strašlivě přibývá. Protože když se podíváte pozorně, zjistíte, že strašně rychle přibývá klíčů, které potřebují chránit barevnými rozlišovači.

Kolikrát jste v životě pocítili potřebu pořídit si k těm svým další barevný rozlišovač? Kolikrát se vám rozlišovač rozbil? Kolik dveří vám za život přibylo?

A přesto se rozlišovače na internetu běžně prodávají i v miskách po třech stech kusech! Tři sta dveří v jedné misce – považte! Kam to přijde? A jde to na odbyt!

Autobus č. 195

10. dubna 2014

Jezdil za dob mého mládí opravdu dlouhou trasu. A celou tu trasu jsem s ním jezdívala já: z konečné na konečnou. Nastoupila jsem, sedla si na místo za řidičem a měla jsem skoro hodinu volno. Dívala jsem se z okénka, zatímco na zastávkách přistupovali lidé.

Ve výši očí u prvních dveří byl zřetelný nápis: POSTUPTE DÁLE DO VOZU! Na podlaze u prvních dveří byla velká tlustá žlutá čára. Ta ukazovala, co se míní tím Dále. Dále bylo za ní. Mezi předními dveřmi a tou čárou byl zakázaný prostor. To aby řidič přes hlavy cestujících viděl do pravého zrcátka. Všichni jsme to věděli. Více méně. Ale člověk zapomíná.

A jednou jel s námi opravdu zoufalý řidič. Řidič, který toho měl evidentně dost. Všeho. Ale ovládal se.

Autobus se stanici po stanici pomalu plnil. Už nebyla žádná volná sedadla; už lidi i postávali. A začal problém zvaný Postupte dále.

Prosím vás, můžete laskavě jít dál?! pedagogickým hlasem žádá řidič člověka, který nastoupil předními dveřmi a dále do vozu teď nijak zvlášť nepostupuje. Je to tadyhle napsáno! Jasně a zřetelně! Sám pan řidič vyslovuje velmi zřetelně. Jasně a zřetelně. Jen kretén by to nepochopil.

No jo, promiňte… zahučel cestující a postoupil.

Autobus se rozjel. Přišla další stanice a další nástup předními dveřmi. A opět vstupuje nějaký takový…

A řidič – pedagog… Nekonečná trpělivost. Hlas stále pomalejší.

Stanic bylo hodně. Skoro na každé z nich…

I největšímu pedagogovi mohou dojít síly. Řidič zavyl: Prosím vás, to neumíte číst nebo co? Dále, říkám dále do vozu…!

A jo… leknul se čerstvě nastoupivší cestující a honem si postoupil. Bublající řidič zařadil rychlost. Ale jsme teprve v polovině; konečná daleko.

Takže pak k tomu došlo: na jedné ze stanic se odhalila jedna z prapodstat lidských konfliktů:

Zastávka, dveře se otvírají, nápis trčí, vůl nastupuje a nepostupuje…

A řidič tentokrát vypíná motor, zvedá se od volantu, rozráží dveře kabinky, popadá čerstvě nastoupivšího a opět nepostoupivšího pána za flígr a řve mu do vyděšeného obličeje hlasem zoufalým a mocným:

Kolikrát vám to mám dneska ještě říkat, že máte postoupit dále do vozu?! Jste hluchej nebo co? Kreténe jeden?!

Můj kamarád K.

9. března 2014

Můj kamarád K. je veselé povahy. To se pozná. Rozveselují ho zvláštní věci. Jiné věci než ty, které rozveselují běžné lidi.

Kamarád K. je z lékařského rodu – takže vystudoval medicínu. Maminka měla radost.

Ale kamarád K. je zároveň z právnického rodu: Práva jsou jeho milovaným koníčkem.

Medicínu už dávno nedělá. - Co dělá? – Když se ho člověk zeptá na profesi, rozveselí se a řekne:

Hasič.

Postavou tomu celkem odpovídá – hasičskou výzbroj by unesl; ale nevěděl by, co s ní. Ani do práce v ní nechodí a po tyči, jak to údajně hasiči dělají, se do práce nespouští.

A o hasičskou hadici při požáru by možná zakop. Ale určitě by přitom pokřikoval svým výrazným basem a důležitě by pobíhal sem a tam. Hasil by o sto šest, celej od popela.

On ale takové ty oranžové a červené požáry nehasí. Hasí průšvihy. Říkám – práva jsou jeho milovaným koníčkem. Baví ho ten slalom mezi paragrafy. Baví ho skrz práva poznávat lidi. Obojí miluje ve všech jejich roztomilostech. Rozveselují ho. A vesele říká:

Když nemohu pochopit pohnutky toho druhého, nedíval jsem se dost nízko.

Možná pro někoho to bude užitečné do života vědět. Pro mě bylo.

O samotě

2. března 2014

Slyšela jsem vyprávění muže o tom, jak když byl v druhé třídě, napsal volání.

Na papír napsal volání o tom, že mu umřela maminka a on že nemá ve škole kamarády.

Napsal volání, vyrobil z toho papíru vlašťovku a vyhodil ji z okna vlaku. Aby se to vědělo. Aby to Bůh věděl…


Slyšela jsem vyprávění dívky o tom, že když byla kdysi ještě sama, pořádala doma sama pro sebe mejdany a slavnostní večeře a sama sobě kupovala krásné kytky.

A když byl na pláni před domem sníh, že v noci vyšla ven a vyšlapala do toho sněhu pod svými okny obrovské srdce a do něj vyšlapala nápis Miluju tě.

A pak se ze svého okna na ten nápis dívala…

Tři sestry

1. března 2014

Máme doma tři morčata. Proč tři, to by bylo dlouhé vysvětlování. Poněkud to souvisí s Čechovem; prostě máme Tři sestry: Irinu, Olgu a Mášu.

A Čechov by měl radost, jak se jeho příběh dramaticky vyvíjí:

Někdy ječí Irina na Mášu, někdy na Olgu, někdy nepoznám, kdo ječí na koho; skákají si do řeči.

Často ječí všechny tři na mě.

A někdy sedí svorně a mlčky všechny tři vedle sebe na střeše svého domečku vyrobeného z truhlíku na kytky. Sedí, hledí jedním směrem: dopředu. Bůh ví, na co myslí.

Když jim jdu uklízet, musím je přemístit do jiné bedny; tj. musím každou sestru chytit do ruky. Ony to nechtějí.

Tři sestry umějí být rychlé jako blesk – neměla bych šanci je chytit ve volném prostranství jejich prostorného výběhu.

Ale já šanci mám – velmi pohodlnou; vždycky znova mi ji dají.

Protože ony se v dobré víře, že je tam nechytím, vždy znova uchýlí do svého bezpečného domečku. Pádí tam jedna přes druhou, přetlačují se ve vchodu, zalezou hluboko dovnitř, do bezpečí.

Takže já pak jen tak nadzvednu domeček, hrábnu do něj…

A teď, babo, raď.

12. června 2013

Lidové úsloví, předávané z generace na generaci. Vyjadřuje letitou zkušenost.

Naznačuje, že ve chvílích, kdy jsou lidé s rozumem v koncích, kdy už jim žádná vlastní chytrost ke správnému rozhodnutí nepomáhá, je vhodné obrátiti se k babám.

Všimněme si: nikdy ne k dědkům. Nikdy ne: Dědku, raď. Vždy jen: Babo, raď. Dědky, zdá se, v takové tíživé situaci lidi z nějakého důvodu nikdy o pomoc nevolali a nevolají. Zřejmě se to neukázalo během věků jako praktické.

Jistě, pánové – můžete oponovat. Můžete říci, že o vaší ženě byste mohli s celkem čistým svědomím mluvit jako o babě; že ji v duchu možná tak v některých vypjatých chvílích i oslovujete; ale že byste ji rozhodně – ani v jakkoli vypjatých chvílích - nežádali o radu. Ani vy ani nikdo jiný.

Možná je to jen nedostatkem tíživé životní zkušenosti, evokující potřebu vhodné baby, spojenou navíc s její trýznivou nepřítomností.

Ano – všimněme si: baby, která v potřebné chvíli, kdy je úsloví použito – kdy je volána - nikdy není přítomna. Je-li přítomna, nevolá se. Rozhodně ne slovy Babo, raď.

Úsloví je tedy používáno jen ve chvílích, kdy v okolí žádná baba není k dispozici. Kdy po ní člověk jen marně touží. I použití tohoto úsloví vyjadřuje tedy letitou zkušenost. Zkušenost babami opuštěného bezradného lidu.

Vám, pánové, kteří oponujete poukazem na ženu, která babou není, namítám: Ale má šanci. Počkejte pár roků. Vzdělává se.

Vajíčka

10. června 2013

Ten den jsem byla úspěšná.

Jednak jsem si nezapomněla do samoobsluhy vzít brejle. To je velmi důležité. V posledních letech bez brejlí nepřečtu nic. A obvykle si je zapomenu, a pak tápám ve výběru zboží. S brejlema to ale byla úleva.

A navíc jsem objevila v chladicím boxu skvělá polská vajíčka. Polská. Ano - polská, a přitom skvělá! Co vajíčka. Opravdová vejce!  Levná a neuvěřitelně obrovská. Co vejce, to zářivý skvost. Zázrak přírody.

Užasla jsem. Ti Poláci se ale zlepšili! Místo těch drobných, křehkých vajíček – těch pingpongových míčků, které ještě nedávno obchodní řetězce vydávaly za polská vajíčka – byla v polských obalech nádherná vejce se silnou skořápkou - vejce jak od husy... A za původní cenu!

To jsou ale grandi, pomyslela jsem si. Kdo by to byl řekl… Hned mi to zvedlo náladu. Dala jsem si do košíku rovnou dvě balení.

Rozhlídla jsem se. Lidé chodili kolem těch vajec nezúčastněně. Jim evidentně nějaký vejce náladu zvednout nemohlo. Škarohlídům.

Mně jo. Mně stačí ke zvednutí nálady málo.  A udržela jsem si ji až ke kase. U kasy jsem zjistila, že mám na nose ty brejle. Sundala jsem je.

Člověk by nevěřil, jak rychle to může změnit náladu i názor na polská... vajíčka.

Na nervy já mám doma králíka

28. května 2013

Na nervy já mám doma králíka, řekla mi zasněně dívka Karolína.

Králíka? zeptala jsem se.

Králíka, řekla dívka Karolína.

Mám jít do školy, jsem celá vyplašená, protože mám zkoušku a svou obvyklou hrůzu, že ji neudělám. Kouknu na králíka, řeknu mu to – on na to nic. Chroupe seno, kadí bobky. Hoví si a hejbe fouskama. Je v pohodě, nic neřeší, řekla dívka Karolína.

No a pak přijdu domů. Zkoušku jsem udělala, takže jsem taky v pohodě – řeknu to králíkovi – a víte, co on? zeptala se dívka Karolína.

Nevěděla jsem.

On pořád nic! Pořád je v pohodě a pořád nic neřeší – úplně jako ráno! Absolutně žádná změna, žádná reakce! Jako bych žádnou zkoušku ani neudělala. Je mu úplně jedno, jestli plaším ze zkoušky nebo se raduju, že ji mám. Pořád si chroupe seno a hejbe fouskama – jako by ty moje věci vůbec nebyly důležité…

Zamyslely jsme se.

Jo. Na nervy já mám doma králíka, řekla do ticha dívka Karolína.

Kos

27. května 2013

Asi před pěti lety. Šla jsem tehdy po ránu venkovskou ulicí. Ulice byla lemována stromy. A bylo jaro, jemný větřík vál a slunce zářilo a zpívali ptáci.

Kromě jednoho. Ten nezpíval – ten řval na poplach. Lítal kolem mě a řičel jako na nepřítele. Kosice to byla. Asi měla někde poblíž hnízdo a měla zato, že na tu skutečnost nepřijdu, když bude řvát.

Nepřišla jsem. Hnízdo mě nezajímalo.

Co mě zajímalo, byl kos. Protože jsem ho uviděla. Těsně před sebou. Seděl na nízké větvi, půl metru ode mě. Černé lesklé peří opalizovalo ve slunci. Kdybych natáhla ruku, mohla bych podrbat žlutý zobáček.

Protože kos mě neviděl. Ne že by byl otočen zády – naopak; seděl pěkně čelem ke mně, drápky objímal větev – a spal. Obě oči zavřené, tiše a v míru oddychoval. Kosice lítala kolem a řvala.

Stála jsem dlouho, nehybná, užaslá. Ještě nikdy jsem tak zblízka neviděla tak pokojného kosa. Kosa, který dokáže spát v takovém randálu a půl metru od mé tváře.

Ba ne; nakonec se ozval v odpověď. Když toho řevu bylo opravdu hodně, pootevřel jedno očičko, podíval se na mě a řekl nám – uštvané kosici a mně – distinguovaně, poněkud unaveně: „Píp.“ Pak očičko za se zavřel.

A to je asi tak všechno, co jsem vám dnes, dámy, chtěla říct.

O manželství

9. května 2013

Jeden můj známý – starší, veselý a šťastně ženatý člověk – vzpomínal tuhle na své mládí. Mluvili jsme o manželství a o ženách.

Mně bylo jasné, že se to nedělá, říkal. Ale já to dělat tak nějak musel. Miloval jsem a miluju svoji ženu – ale tak nějak… se to vždycky seběhlo, vzdychl známý v bezmocném gestu.

A já jsem měl pak vždycky takové výčitky svědomí… Říkat jsem jí to nemohl – samozřejmě. Ale chtěl jsem to nějak - napravit? - S výčitkami svědomí se těžko žije. Tak jsem se pak vždycky aspoň snažil do domácnosti něco přinést. Něco navíc. Něco ˝za to˝. Něco, co by ženě udělalo radost. Třeba nějakou práci, aby ji ona dělat nemusela. Práci, kterou bych normálně nedělal. Třeba jsem zavařoval. Kompoty, zeleninu, všechno.

Známý se zamyslel. Pak pokýval hlavou: Některé roky se nám ty sklenice ani nevešly do sklepa…

Šicí stroj

8. května 2013

Vzpomněla jsem si na své novomanželské mládí. Od tchyně jsem tehdy dostala elektrický šicí stroj Lucznik.

Velká věc, tenhle šicí stroj. Bleděmodrá, lesklá. Pamatuji si na svůj vzteklý mladistvý pláč. Když vám to hodiny trhá nit a látka se skoro nehne z místa velikosti půl centimetru, to už je fakt k vzteku, když plánujete ušít cejchu.

Dle návodu tam byl posouvač látky - ten ji měl pěkně po milimetrech posouvat sám. - Krám jeden polskej. Neposouval. Musela jsem posouvat sama. Co posouvat; já tu látku musela rvát dopředu ze všech sil - a znova a znova mi to trhalo nítě… Nic se mi nedaří, vztekala jsem se.

Já se ale nevzdávám. Druhý den, s mozoly na rukou a krhavýma očima, jsem k tomu sedla znova.

Ten den se něco ve mně zásadně změnilo. Ušila jsem cejchu. Šlo to. Šlo to velmi snadno. Milý, velice milý, krásně modrý lesklý šicí stroj se mnou spolupracoval. Posouvač posouval látku úplně vzorně. Lehce tančil pod rukama.

Stačilo pohnout jednou malou páčkou. Tou, kterou jsem včera omylem zapnula zpětný chod – a pak vztekle rvala látku dopředu - proti instrukcím, které jsem stroji páčkou sama dala.

Nebyla to první ani poslední taková páčka v mém životě.

V ledničce

6. května 2013

Paní doktorko, my vás máme v ledničce, usmála se na mě dívka v ordinaci.

V ledničce?

No. Už dlouho.

Co tam dělám?

Já nevím. Jen tak si tam jste.

Z čeho jsi tak usoudila?

Víte, jak já mámu pořád zasypávám těma svýma problémama – tak ona teď na to vždycky chvíli mlčí, pak otevře ledničku, chvíli do ní mlčky kouká, pak se ke mně otočí a řekne: ´Naďa říká, že…´

Relativita

2. února 2013

A ještě čerstvý citát od jiného chlapce – dvanáctiletého Honzíka S. Honzíka napadlo během terapie toto: Když si myslíš, že víš, tak nevíš. A když si myslíš, že nevíš, tak víš.

Křeček na kolotoči

5. ledna 2013

Míša je jedenáctiletý chlapec, který navštěvuje moji ordinaci. Vyprávěl mi:

Já mám křečka, víte? A on má v kleci takový ten kolotoč a pořád v něm běhá dokola. A já mu tuhle – zrovna když v tom kolotoči běžel – přidal do klece něco dobrého, co má rád. On se na tu dobrůtku podíval – a víte co udělal?! Přidal v tom kolotoči! Prostě běžel rychleji – jako by si myslel, že si pro to v tom kolotoči může doběhnout - Člověka mimoděk napadá, kdy, když chce získat něco, na co nedosáhne, prostě jen marně zrychluje ve svém vlastním kolotoči...

V rubrice Aktuality:


Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2011 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO