Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)


Vznik a vývoj názoru

aneb To si myslím já!

Diagnóza: Názoráři:

V této kapitole chci – s vaší pomocí (resp. pomocí vás) – nemilosrdně prozkoumat jev, který je pro nervovou soustavu člověka velmi typický – totiž vznik a vývoj názorů; jejich povahu, rozmnožování, způsob života, a možná i jejich názory (pokud mají názory názory).

Není vyloučeno, že jde o jev typický i pro nervovou soustavu jiných tvorů (což je např. v případě láčkovců a žížal představa dost děsivá), ale mezi nimi se bližší výzkum tohoto typu velmi těžko provádí. Zůstaňme tedy u nás – tam to zkoumat jde; ale i tam jsou výsledky dost děsivé.

Protože to, o čem chci mluvit, přijde občas na každého z nás. Na některé z nás častěji (na mě to například leze, kdykoli píšu tyto internetové stránky).

Je to takový zvláštní stav; postižený člověk si je při něm obvykle jist, že si své věci řídí a že spolupracuje v té chvíli pouze se svým intelektem (rozumem); rozhodně ne s nějakými neuvědomovanými emocemi či bůhvíjakými nevědomými procesy; a že je při tom všem dokonce plnoprávnou, zcela orientovanou osobou. Navenek se ten stav projeví tím, že postižený jen … jak to říct … prostě vysloví svůj názor. Jen tak. Obvykle ho napřed nějak uvede: řekne například to zpěvavé Jo mimochodem …; na to přítomní bezděčně ztichnou – a prostor je vytvořen; častý je též úvod typu K tomu se dá říct jediné: …, podobně jako K tomu mám jen jediné: …. A lze užít i nenápadného Zjistil jsem, že …. Mnoho lidí užívá diplomatickou formulku Podle mého názoru. Možností je nepřeberně. A po těchto různých variantách úvodu pak člověk vysloví jenom to, co chce. A vyslovit chce samozřejmě jenom to, co si řádně, pomocí rozumu a logiky, rozmyslí. Co nechce, nevysloví. A za tím, co vysloví, si pak stojí; to podporuje. To už je ovšem druhá fáze. ne vždy, jak se ukáže v textu) se napřed vyslovuje, a pak se teprve stojí a podporuje. Že se obě fáze liší, lze zjistit pozorováním. Ten, kdo si to chce vyzkoušet sám na sobě, se může podívat na stránku Sebepozorovací experiment. Při tomto procesu vyslovování, stání si za tím a podporování téhož si postižení často ani nevšimnou (nebo nepovažují za důležité), že se jich na to, co vyslovili, vůbec nikdo neptá. Prostě vykládají. A vykládají. Nelitují námahy a vykládají, jak uhlí z vagónů. Ne aby tančili, malovali, bzučeli melodie. Oni vykládají. Aniž vědí, proč to zrovna dělají, tak spoustou vět se snaží vysvětlit těm druhým, co oni si myslí.

Vždycky si samozřejmě vědomě myslí jen něco a jen o něčem. To je způsobeno kapacitou vědomé mysli člověka: názory na všecko se do vědomé mysli prostě nevejdou. Ovšem vejdou se jinam. Co se toho týče, tak člověk se zdá být natahovací. A jak (a kam) se do něj názory vůbec ukládají?

Úklad a jeho způsoby:

  1. na zelenou louku.

    Tam (tj. v prostoru, kde ještě nestojí nic, co by překáželo) se staví nejsnáze, jak vědí stavebníci. A tak někdy jen tak v klidu čteme noviny a zrak nám padne na srozumitelnou informaci o něčem, o čem toho moc nevíme. V takové chvíli jsme proti nové informaci téměř bezbranní. Jako bychom v paměti měli prázdnou, nikým neobsazenou a tudíž nikým nehlídanou komůrku; informace ji zahlédne a skočí do ní jako do svého. Obsadí ji.

    A někdy, až o té věci bude příště řeč, tak my už nebudeme muset koukat jako bulíci, ale řekneme: Podle mě se to má tak: … … …. - To si teda aspoň o tom myslím já. To je můj názor.

    Ale je to omyl; to si totiž nemyslím já, ale myslely si to ty noviny, resp. ten, kdo ten článek psal – a navíc kdoví jestli; tj. kým vším byl zase on při psaní ovlivněn, nevěda předtím o tom dost, aby se mohl bránit. S naší opravdu prožitou zkušeností to nemá co do činění – vždyť jsme s tím žádnou zkušenost neměli; jen se slovy, která jsme někde slyšeli či četli a která hned využila prázdného místa v mapě názorů v našem mozku. A aniž jsme tu věc opravdu prožili, jsme přitom ochotni ten názor o ní vehementně obhajovat a prosazovat, aniž přesně víme, co nás k tomu vede. Jako by se nám do mozku dostal ten názor v podobě jakési myšlenkové infekce, která teď využívá naše ego, naši ješitnost a kdejaké neuvědomované motivy a snaží se námi, naší řečí a gesty, dostat dál: jde jí o to, aby nás uslyšel někdo další a abychom ho o její pravdivosti přesvědčili; když o té věci (a pokud možno ani o nás) ten další jedinec taky nebude mít ještě žádný omezující názor, bude to relativně snadné: názor v naší hlavě pošle našimi ústy výhonek (argument), který se zachytí v prázdné komůrce dalšího člověka: hoplá – a už je názor ve dvou lidech: rozmnoží se. A to ani jeden z nich tu věc nezažil …

    Ale ve stále vzdělanější společnosti existuje obvykle jiná situace; situace, v níž to názor pokoušející se uchytit jinde (tj. rozmnožit se) může (ale nemusí …) mít těžší; to když se snaží dostat

  2. Do obsazeného prostoru.

    Tj. nová myšlenka, nový názor, který chce o své pravdě přesvědčit dalšího člověka, narazí na někoho, kdo si o dané věci už něco konkrétního myslí, tj. má už na ni nějaký názor svůj (ať už protože něco sám zažil nebo o tom jen četl či slyšel). Tehdy přichází ke slovu samozřejmě jiné strategie. Jaké, to záleží na řadě faktorů; může se stát, že nový názor (a pro názor, který to chce někam dotáhnout, je tohle opravdu nezáviděníhodná situace) v člověku, do nějž chce proniknout,

    1. narazí na názor neslučitelný.

      Situaci, kdy nám někdo tvrdí něco, co vůbec neodpovídá tomu, co si o dané věci myslíme my (ať už jsme s tou věcí učinili osobní zkušenost či je náš názor pouze zprostředkovaný), známe všichni. Mívá to v nás podobný průběh: někdo v nás nám v té chvíli semkne přísně rty a nepatrně zavrtí naší hlavou (někdy i patrněji – podle toho, jak si troufá – a to obvykle dost těsně souvisí s mocenským postavením toho, kdo tvrdí ten nesmysl); někdy se dokonce ten někdo v nás nahlas (či aspoň v duchu – opět podle troufalosti závislé na řadě okolností) ozve našimi ústy: Taková blbost ….

      V té chvíli jsou dveře v nás zavřeny, aniž jsme o tom museli dlouze přemýšlet. Proti infekci cizím názorem jsme imunní – prostě proto, že za dveřmi je tím někým, kdo nám vrtí hlavou, obsazeno. Ten nás ochrání.

      Může se ale stát, že nový názor

    2. vůbec nevylučuje, ba dokonce ještě podporuje názor případného hostitele.

      Pro názor, který to myslí se svou budoucností vážně a chce to opravdu někam dotáhnout, je tato situace samozřejmě lepší než výhra v loterii; z názorového hlediska se dá mluvit (při troše dobré vůle – no dobře: dejme tomu při velkém kvantu dobré vůle) přímo dobrém sexu.

      Protože v takovém případě se ty dvě podobné potvory, ty dva názorové viry vzájemně pozdraví a ten, který se již zabydlel, otevře nově příchozímu výše zmíněné dveře doširoka.

      Ale nejen to; dokonce zde dochází ke zpětnému proudění: ke změně postoje k tomu člověku, který nám nový názor (jenž tak krásně rezonuje s tím naším) přináší: máme ho teď tak nějak radši, než když ještě nic neříkal. To je ale vzdělaný, informovaný, rozumný, moudrý chlap … říkáme si (podle míry schopnosti se nadchnout).

      Tento proces změny naší sympatie k osobě už jen podle toho, jaký názor osoba propaguje, pracuje samozřejmě i obráceně: je­li nám někdo sympatický (nebo považujeme­li ho za autoritu), jsme vůči jeho názorům méně odolní; snáze uvěříme jeho pravdám, aniž jsme je osobně zažili (a aniž je musel zažít on).

      To, je-li nám někdo sympatický, je-li pro nás důvěryhodný či úctyhodný, opět neurčujeme my z nějakého svobodného rozhodnutí. Určí to za nás – tak rychle, že si to obvykle ani nestačíme uvědomit – někdo jiný: v naší mysli dávno zabydlený názor na to, co je sympatické, co je důvěryhodné a co zasluhuje úctu. Je to mžik, ve kterém někde v nás proběhnou tyhle obvykle neuvědomované věty, založené na dávno vštípených postojích, předsudcích a zkušenostech s úplně jinými lidmi: Ona má tak milé oči, zrovna jako laskavá teta Madla – ta to taky se všema myslela vždycky dobře …, nebo Tomu člověku se přece dá věřit – vždyť je to lékař! Má na to vzdělání! ozve se někdo v nás.

      Ten, koho uznáme za sympaťáka či za autoritu, může mnohem snáz pozměnit i náš už stávající, lehce odlišný názor; rozhodně mu to dovolíme mnohem spíš než tomu debilovi odvedle, co uráží ženský ….

      Všimněme si: pořád ten názor na určitou věc vůbec nepotřebuje, abychom se s tou věcí opravdu setkali a učinili s ní osobní zkušenost; dokáže nás ovlivňovat i bez toho. A to doteď pracoval s lidmi maximálně ve dvojici. Mnohem snazší to má, je­li nás v té chvíli víc, tj. tvoříme­li skupinu a najde­li se mezi námi dokonce někdo, kdo má autoritu, moc či charisma. V takovém prostředí si s námi názory doslova pohrávají; tyjí, větví se, množí se mezi námi jak chřipková nákaza a my děláme věci, které bychom do sebe nikdy neřekli.

  3. Do skupin: skupinová infekce.

    Mnozí zažili, jak těžké je ve skupině soustředěné kolem určitého názoru proklamovat nahlas názor s tímto názorem neslučitelný: je to jako byste kočku hladili proti srsti či se dopouštěli nějakého jiného neomluvitelného trapasu; vaše tři věty změní dosud příjemnou, jednotnou atmosféru; jednotliví členové skupiny, do té doby si lebedící ve své ideové sounáležitosti (s níž si obvykle myslí to, co vedoucí autorita), chvíli jakoby nechápou, o čem je řeč – tady možná ještě máte šanci vycouvat a honem převést jejich pozornost k důkazům, že mají pravdu – v tom případě si všichni oddychnou, pomyslí si, že se jim něco zdálo, že vás špatně pochopili apod. a vše bude snad v pořádku – ale pokud budete jako Jan Hus trvat na svém, změní se jejich výraz, a to velmi varovně; navíc se začne ozývat takové to mrmlání, na začátku někdy ještě nenápadné, ale postupně sílící. Pán Bůh s vámi. Bude lynč. V zájmu ochrany společného názoru skupina lidí zlikviduje odlišný názor jednoho člověka.

    V Čechách a v míru jde naštěstí už jen o lynč civilizovaný, kultivovaný, symbolický; na instinktivní úrovni však stále vyvolává poplachové reakce, které mnozí odvážlivci, vystavení situaci sám proti skupině zažili na vlastní kůži: zrychlí se tep a zblbne hlava, aniž na první pohled hrozí něco vážného: člověk začne propadat emocím, jeho uvažování je ochromeno anebo produkuje bezzubé nesmysly; anebo mozek místo chladného uvažování nutí svého majitele letět do boje plného ostrých, avšak stejně nesmyslných argumentů na obou stranách.

    To, že člověk velmi nerad vystupuje proti své skupině a je velmi snadno touto skupinou zmanipulovatelný k tomu, aby dělal a myslel si hlouposti, už mockrát dosvědčily jak dějinné události, tak i lehce sadistické psychologické pokusy, během nichž lze neinformovaného jedince celkem rychle přesvědčit sehranou skupinou o čemkoliv, přesto, že mu jeho vlastní oči hlásí něco úplně jiného. Zřejmě jde o nějaký instinktivní sebezáchovný prvek související s nutností přežít ve skupině.

    Tyto skupiny ovlivňující tak tvrdě náš názor bez našeho většího přemýšlení nemusejí být složeny jen z konkrétních lidí přítomných kolem nás; existují také mohutné skupiny, jejichž jsme (nebo nejsme) příslušníky a za něž (nebo proti nim) se tedy stavíme a podle nich formujeme své názory (existuje téměř celonárodní skupina my slávisti, která se nikdy celá nesejde, a přesto je ovládána celkem jednotným názorem, který se od názoru druhé celonárodní skupiny my sparťani markantně liší /například na kvalitu rozhodčího ve vzájemném utkání/; dále existují skupiny profesní sounáležitosti, například my lékaři versus my homeopaté, my vědci versus my alternativci, ale též největší, nejen nadnárodní, ale až nadcivilizační skupiny my ženy versus my muži (viz mužské vtipy o ženách a ženské o mužích; těch je ovšem míň, protože my muži máme přece jenom větší smysl pro humor …).

    Obrovský vliv má skupina, z níž jsme všichni vzešli: rodina. Její vliv určuje nejen to, co si myslíme, ale i to, co bezděčně děláme.

    Metodou rodinných konstelací (bližší informace o této metodě lze najít na stránce Rodinné konstelace) se zjišťuje hluboký vliv rodiny nejen na naše uvědomované a vyslovované názory, ale i na ty, které jsme v životě nevyslovili ani v duchu, a přesto náš život i smrt silně ovlivňují – z hloubky sahají až k dávno mrtvým předkům a jejich příběhům. Jako by ty staré příběhy a bolesti měly nutkání se v našich životech v různých obrazech opakovat; aby to dokázaly, jsme jim ku pomoci: vybíráme si vhodné manželské partnery, narážíme na vhodné situace, máme vhodný postoj ke světu a vhodné nemoci, dokonce i naši blízcí vhodně umírají. Rodiny se dokonce vzájemně (samozřejmě na základě svobodného rozhodnutí těch dvou zamilovaných mladých) berou, aby příběh (o násilí, o tragické smrti, o vyobcování, o obětování svých cílů pro někoho, o zneužití, o fatálním nedorozumění mezi mužem a ženou, o zklamané lásce …) mohl být zopakován.

    Proto v rodině, kde byl kdysi někdo (třeba i z vážných důvodů) vyobcován jako černá ovce, přichází někdo jiný, kdo si zařizuje život tak, že je také nepřijímánneúspěšný.

    Proto synové alkoholiků v dospělosti pijí a v opilosti bijí svou ženu, i když se v dětství, když před opilým zuřivým otcem chránili svou matku, zaříkali, že to nikdy nedopustí.

    Proto vytváří dcera bité matky (či vnučka bité babičky) se svým násilným manželem ve svém vlastním životě těžko rozpojitelnou dvojici.

    A proto v některých rodinách nápadně často umírají děti či mladí lidé (a ne nutně na geneticky vysvětlitelný důvod, ale např. na úrazy, infekce apod.).

    Prostě násilí znovu volá nového násilníka, oběť znovu volá nového viníka (a viník novou oběť), tragická smrt znovu volá tragickou smrt, zneužití znovu volá zneužívajícího i zneužitého, pláč a bolest znovu volají svou příčinu.

    A kromě těchto hloubek dávno prožitých, nevědomých příběhů jsou tu všecky ty mělké vědomé názory těch dvou, kteří zrovna teď stojí na radnici, ona pláče a on jí dojatě mačká ruku.

    Oddávající říká: Pane ženichu, berete si zde přítomnou slečnu dobrovolně? a on dojatě říká ano a neví přesně, čemu; přísahal by, že říká ano těm krásným dlouhým nohám a těm modrým očím a tomu naprostému porozumění a souznění, které zatím s těma nohama a očima zažil. Nic jiného nezažil, protože názory samozřejmě mají dost rozumu – nejsou tak blbé, aby se prezentovaly, když by jim to uškodilo; umějí se vhodně schovat a vystupují, až když už jsou dost pevné v kramflecích: Nebudu ti dělat služku, Přece nemůžeš chtít, abych chodila jako šupák nebo naopak Přece jsme se už vzali, kde bych na to vzala čas …, Na ty tvoje sviňárničky mě neužije … Ale nevznikly až v té době, kdy vypluly na povrch; už v době Berete si, ženichu … a vlastně mnohem dřív tam někde byly nebo přinejmenším tam byl pro ně připraven ideální terén.

    Podobně když se oddávající ptá: Berete si zde přítomného dobrovolně?, pak dívka svým Ano … vzpomene na mužné rámě, o které se dosud opírala, na pochopení a lásku Slova jako To jsou ženské práce. Žena se má hlavně starat o rodinu. Copak maminka – ta uměla vařit … vyjdou na povrch až mnohem později; z malých nesrovnalostí budou velké manželské krize a boje o kompetence.

    A během doby budou z hlubin vystupovat další a další principy a názory, podle kterých bude pár nejen žít, ale bude je svým chováním i vštěpovat svým dětem, a tím i rodinám, které tyto děti jednou založí …:

    • Co se doma uvaří, to se doma taky sní.
    • To není má odpovědnost.
    • Rozvod?! – Co by tomu řekli lidi …
    • Nemáš právo.
    • Hlavně aby byl klid.
    • Zahodila jsem se.
    • Chce mě znemožnit.
    • Chlapům jde jen o jedno.
    • Žena musí být silná – muži nic nevydrží..

    A věty, které podetínají člověka samotného; vůbec není třeba, aby o nich vědomě věděl:

    • Nezasloužím si.
    • Jsem k ničemu.
    • Musím trpět.
    • Musím umřít.
    • Nemám právo.
    • Musím pomáhat.
    • Na mně nezáleží.
    • Musím se uštvat.
    • Musím se víc snažit – to pomůže.
    • Hlavně to tady nějak překlepat.
    • Musím dokázat, že jsem dost dobrý.
    • Nesmím a nemůžu být dlouho šťastná.
    • Jsem prostě smolař.
    • Když neudělám hodně práce, nemám hodnotu.
    • Vydržím, že se mi ubližuje. Patří to ke mně.

    To všechno je ve hře, když se dva berou. Stovky vět, názorů, postojů, starých příběhů a určení bzučí kolem, když snoubenci odpovídají oddávajícímu Ano.

    Vůbec přitom nevadí, že o těch předurčujících větách ani o tom, co z příběhu jejich rodičů či dávnějších předků ty věty formovalo, snoubenci nevědí. Stačí, že o tom vědí ty věty, ty věty se taky při obřadu vzájemně berou. Jako by oddávající říkal spíš:

    Pane ženichu (a všechny jeho příběhy, které se kdy staly jemu či jeho příbuzným a předkům), berete si zde přítomnou slečnu nevěstu (a všechny její příběhy, které se kdy staly jí, jejím příbuzným a předkům), dobrovolně?

    A ženichovo ano znamená, že i všechny jeho staré příběhy říkají ano všem starým příběhům nevěstiným. To pak stvrdí lidé polibkem a vzájemným nasazením prstýnků (co přitom dělají jejich příběhy, se neví) a odejdou do manželského života, aby jejich příběhy měly spolu další příběhy, které ovlivní názory a s tím i celý život jejich dětí: nejen jejich postoj k životu a k sobě samým, ale i kvalitu jejich manželství a život jejich dětí. Nelze z toho vyklouznout a nelze to zcela uřídit.

Důsledky úkladu:

Nemusí jít hned o fatální, tragické důsledky našich podvědomých postojů a názorů, způsobených fatálními a tragickými příběhy předků. I v běžném životě někdo neviditelný v nás, zformovaný původně ku pomoci, kterou si třeba už ani nežádáme (více o něm, nebo spíš o nich se lze dočíst na stránce Voice dialogue /Vnitřní hlasy/), nás úplně všedně, nedramaticky a nenápadně (někdy i poněkud úzkoprse a komicky), ale zato co chvíli usměrňuje:

A my ho bezděčně posloucháme, protože nás k tomu vedli rodiče, učitelé, přátelé, nebo i celá společnost – známe všichni aspoň některé z těch předžvýkaných vět:

Píseň národů:

Ty jsi se snad zbláznil (zbláznila?! Uvědom si - uvědom si - uvědom si - co by tomu jenom řekli lidi …!

Ta je tak obecně platná a přijímaná, že by mohla sloužit miliónům civilizovaných Evropanů jako hymna zpívaná širokoplecí sopranistkou pro miliony plačících fanoušků.

To všecko jsou přitom jen úlomky; jen zkresleně a zkratkovitě zachycené, zjednodušené záblesky toho, co ovlivňuje naše uvažování.

Ve skutečnosti je to jistě mnohem složitější, živější a propletenější s námi jako jednotlivci i s námi jako se společností. Studují to mnohé vědy (sociologie, psychologie, neurologie, neuropsychologie, filozofie, neurolingvistika, religionistika, etnografie …), které na to mají v různých dobách různé názory (nic jiného na to nemají).

Bez ohledu na ně to, co ovlivňuje naše uvažování, dál žije v nás, s námi a námi jako dokonalý, se vším propojený organismus. Dýchá to, vyvíjí se to, podléhá to zákonům (byť nevíme, jakým přesně).

Tak jako lze na tělo člověka nahlédnout jako na pouhého nosiče, jenž je jen terénem pro takové malé živé čipery jako jsou geny a viry, které se skrz jeho potomky v případě genů a skrz jeho kapénky v případě virů rozšiřují vesele do světa, tj. do těl dalších lidí, tak mysl člověka lze považovat za terén pro myšlenky, které tam přicházejí, aby pobyly, rozvinuly se a pomocí slov svého nositele se (v podobě prostých tvrzení, nápadů, názorů a postojů, ale i vůdčích idejí, kodexů, předsudků a hesel) též rozšířily vesele do světa, tj. do myslí dalších lidí. O co jim jde? Zřejmě o totéž, o co jde virům a genům: o přežití. Ale je to jen názor.

Jak z toho ven:

Čtenáři pilní a snaživí, jakož i všichni sportovci a lidi stateční a houževnatí, kteří vlastní vůlí a pravidelným cvičením dokázali překonat sami sebe a vytrvat, se budou zřejmě muset smířit s tím, že tady nic z toho nezabere. Jednak některé názory a postoje, zejména ty neuvědomované, jsou vůlovzdorné, jednak jich je tolik, že by se jeden ucvičil. Vznášejí se spolu se starými příběhy kolem člověka jako jeho osobní neviditelný oblak, chrání ho i omezují, vedou ho a zavádějí, radí mu, zklamávají ho a dávají mu naději; obývají ho a pečují o něj, vzájemně se dohadují a překřikují (naštěstí pro naše smysly nehlučně), ale člověka nikdy nenechají bez pomoci; vždy ho nakonec někam dovedou. Někam, kde něco je; nějaký názor, kterého se lze chytnout. Lidské vědomí se totiž o něco opřít zřejmě musí. Neumí být v prázdnotě a prázdné; neumí být někde, kde není nic, čeho by bylo možné se zachytit. Takže chodit z toho někam ven, jak by chtěl nadpis této kapitoly, by byl čirý nesmysl. Co tedy s tím, když z toho není možné a vhodné uniknout?

Na to mohou být, jak už víme, různé názory. Aby z jejich výčtu nebylo dalších dvacet stránek, bylo by dobré se pokusit včas v nich udělat nějaký systém, pořádek; nějak je přehledně utřídit.

A použít lze k tomu typicky lidské uvažování: Je tu fakt, že v nás žijí a manipulují s námi názory, s nimiž nejenže nemůžeme moc dělat, ale ještě o nich často ani nevíme. Dobře. Co z toho lze vytřískat? – Samozřejmě: lze zkusit změnit pohled:

  1. Na naše okolí:

    Zejména je třeba se vykašlat na výše uvedenou Píseň národů. Nebo aspoň přepsat její text. Protože člověk prostě nemůže dokázat, aby si o něm jeho okolí myslelo jen to dobré. Neuhlídá to. Na to je názorový svět lidí příliš pestrý a bohatý, a na přáních jednoho člověka nezávislý. Pestrost tohoto světa samozřejmě zahrnuje i exempláře, někdy i velmi krásně stavěné a barvité jak jihoameričtí motýli, nicméně jedovaté: pomluvy, osočení, křivé dohady.

    Nikdy se nedovíte, co o vás známí říkají za zavřenými dveřmi; některé ty věci budou velmi hezké a některé ne. S pravdou však ani ty ani ty nemusejí mít vůbec nic společného. Ale o to nejde; vždyť jsou to jen názory! Tj. jen něco, co s lidmi mává, co je vzrušuje, co do nich často vklouzává jak ruka do rukavice, ale co není skutečnost! Jen její konstrukce!

    A proto než se celé dny snažit, aby si o mně lidé mysleli jen to dobré (P. S. hlavně nezapomenout na sváteční prádlo …) a marně tím ztrácet čas a svobodu, je lépe prostě počítat s tímto pravidlem:

    Ano: jsem pomlouván/a. Určitě existují lidé, kteří si o mně myslí, že jsem vůl/kráva. A já mám tolik vlastností, že se mezi nimi najdou i ty, které jsou považovány za špatné. Je jich mnohem víc, než tuší ti, co mě pomlouvají. A smím je mít; jsou dokonale propleteny s těmi dobrými. Ale to, o čem mluví ostatní lidé, když mluví o mně, to nejsou moje vlastnosti: to jsou názory. Jejich.

  2. Na nás samotné:

    1. Jsem propast u svých vlastních nohou. Jediná cesta, jak něco můžu pochopit a dostat se přes ni, je udělat si na to vlastní názor, najít vlastní pravdu.
    2. Ale je to názor, jenom názor! Nepřesný a proměnlivý, jak už tyhle virtuální věci bývají. Přinejlepším je hodně, hodně přibližný, a to kdoví jestli.
    3. A pravda je ostatně taky jen pojem (tj. něco, co si tak pojmenuju pro vlastní potřebu, abych se o to mohla ve svém letu propastí na chvíli opřít). Nemůže být objektivní, protože vždy ji můžeme hledat jenom subjektivními prostředky: našimi nepřesnými smysly a omezenými zkušenostmi a znalostmi.
    4. A nejsem to já, kdo je přesvědčen, že má pravdu, a obhajuje to v bolestivých osobních šarvátkách. To se mě a mé okolí jen snaží přesvědčit myšlenka. Ta, která se mi usídlila v mozku, chce tam přežít co nejdéle a skrz mé přesvědčovací schopnosti se rozšířit i do jiných mozků. Je to trošku jako virus, jako postižení pravdou. A šarvátku taky nevedu s tím člověkem, na kterého křičím, ale s jeho myšlenkou, s kterou ta moje nesouhlasí. To je dobré vědět. Pokud jste to schopni přijmout (a není to lehké), pozorujte, co to bude dělat. Zkuste si například představit, že při hádce s partnerem ta vaše část, která je opravdu vy, sedí na parapetu, klátí nohama a pozoruje, jak se ty dvě myšlenky v dvou hlavách hádají.
    5. Tyhle věci je dobré si myslet. Nebo taky ne – já vlastně nevím. I můj mozek ovládají názory, které jsou o sobě přesvědčeny, že jsou zajímavé, pravdivé a že si zasluhují žít a být předávány dál, do dalších myslí. Tak se o to snaží. V tomto případě prostřednictvím mých internetových stránek. Ale s pravdou to nemá nic společného. Pravdu já neznám. Aspoň myslím, že ne. Vy ano?

V rubrice Léčba svépomocí:


Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2011 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO