Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)


Čištění pohledu na svět

příběhy lidí v hospicu a v domově důchodců

Je těžké pozorovat svět skrz něco, co jsem já sám. Jako bych si při tom pozorování pořád stál v cestě. Jako by se člověk díval do světa dalekohledem, jehož objektivem je on sám; co asi uvidí?

Navíc on ani není žádným objektivem - on je spíš rozechvělým subjektivem, plným vlastních názorů na to, co by měl vidět. Názorů vzniklých zkušeností jeho i jeho předků.

A co si myslí, že by měl vidět, to uvidí. Takové brýle si v tu chvíli nevědomky nasadí.

Realita je totiž tak obrovsky bohatá, že mysl ji celou nepobere. A tak si náš mozek v neuvědomovaných zlomcích vteřiny vybírá z toho, co vidí, kousky: to, co jeho majitel pak opravdu zahlédne. Ty kousky nejsou vybírány náhodně; záleží na stavu člověka, který se dívá; na jeho náladě, názorech, zkušenostech apod. Dalo by se říct, že člověk zahlédne z reality to, co si někde na nevědomé úrovni zahlédnout dovolil či přikázal.

Je-li člověk ochoten si toto sám přiznat (a k tomu je potřeba rozvinutá sebereflexe), může se, aby své vidění doplnil, zeptat ostatních; třeba uvidí to, co nevidí on... - Ale kdo mu přesně poradí, co a kde přehlédl? Zase někdo, kdo sám sobě stojí v cestě? - Za takových okolností je neochvějná snaha vědců vidět věci objektivně vskutku nelidský úkol.

Pěkný příklad výběrového vidění je vidět u zamilovaných lidí: člověk se rozhodne se zamilovat, zamiluje se a okolí žasne, co na tom druhém ten jeden vidí. A on si nedá říct - je si jist, že to, co vidí, vidí správně. Ale vidí jenom to, co se nevědomky rozhodl vidět. To se mu stane pravdou. Aspoň na čas; dokud se pod tlakem příběhů, které určují lidský život, nerozhodne vidět něco jiného. Dívat se jinými neviditelnými brýlemi, z jiného úhlu.

S neviditelnými brýlemi na svém nose se člověk potýká celý život. Různě si je posouvá, zkouší je vyčistit.

Někdy tím čištěním spíš rozmazává staré fleky - čím víc se v tom patlá, tím je to horší.

Často má za to, že flek je spíš na těch brýlích člověka, který stojí opodál; zkouší je vyčistit jemu - ale to obvykle nemá ten efekt - nehledě na to, že je to velmi pracné, protože ten druhý se obvykle brání.

Ale ani s vlastními brýlemi to není snadné - přes všechno čištění. Někdy člověk nevěří svým očím a někdy jim věří možná zas až moc.

V mozku to tiše hrká, všechno vypadá, že se mu dá věřit, že všechno plyne hladce. Ale člověk může například nevědomky zaměnit i pouhý tvar, který viděl kdysi, za tvar, který vidí teď a který se tamtomu tvaru jenom podobá; mysl si v mžiku chybějící detaily dokreslí, a člověk je jasně začne vidět, ačkoli tam vůbec nejsou; netuší, že se mu do jeho vidění zapletla vzpomínka.

To někdy bývá příčina situací, v nichž se dva vzájemně plamenně obviňují ze lži. Člověk by řekl, že jeden z nich lhát musí. Ale nemusí. Jenom ve stejné situaci každý viděl něco jiného.

A to je jenom jedna drobná komplikace. Situace může být vážnější; protože jakmile je zaměňována minulost s přítomností, mohou být činěny závěry z příběhů, které se momentálně vůbec nedějí. Z příběhů, které jsou tak dávné, že si na ně člověk často ani vědomě nevzpomene. A podle těch (i neuvědomovaných) závěrů se pak jedná. A ty nevědomky předem udělané závěry, které vyplynuly z často i zapomenuté zkušenosti v minulosti, potom nalézají důkazy v budoucnosti: To, co člověk očekává, protože je v tom svou minulostí utvrzen, se pak opravdu stane, protože člověk si to sám vyhledá - a opakovaný zážitek ho pak znova utvrdí v tom, že jemu se to tak musí stát vždycky; jako by nebyla žádná možnost se z toho bludného kruhu dostat ven.

A to je důvod, proč je dobré se pokoušet o alespoň částečnou prevenci. O vědomé čištění brejlí. Protože člověk se prostě plete. A někdy fatálně; tj. tím, co kdysi bylo, si ovlivní to, co bude. Staré, dávno zapomenuté, ale přece jen kdesi v něm dobře uložené bolestivé zkušenosti hledá znova před sebou.

Jako by byl v samém středu přesýpacích hodin, a tam bezděčně vybíral bolestivá zrnka toho, co zažil, a házel je před sebe - znova k žití. A když si je tam hodil, bude je znova žít - a utvrdí se v tom, že má pravdu; že to je jediná možnost; že svět jinak nefunguje. Nevšimne si, že si před sebe to zrnko hodil sám.

Moje učitelka Doris Moa říká:

Sám si vymyslíš scénář. Natočíš si ho. Prostříháš. Tak, aby to bylo hodně dramatické. Pak si to dáš do promítačky, točíš klikou, pouštíš si to na zeď, fascinovaně na to zíráš a myslíš si: 'To je můj život.' - Ale to není tvůj život; to je tvůj film. Vystup z něj. A natoč si jiný.

I tento návrh Doris Moa je jedna z možností čištění vlastních brýlí - rozšiřování vlastního života.

Příběhy lidí:

"Čištění brýlí" - čištění pohledu na svět - probíhá celý život - zejména v jeho těžkých obdobích. Může probíhat i v nekonečných dnech strávených v posteli se zavřenýma očima.

Na některých místech to subjektivní čistění brejlí, tj. čistění pohledu na svět (a tím zároveň jeho měnění), probíhá intenzivněji. Třeba v hospicu, kde jsem kdysi pracovala jako dobrovolník. Lidé měli před smrtí o čem přemýšlet. O tom, jak žili. Co bylo špatně. O tom, proč odcházejí a kam. Co by měli ještě stihnout udělat a co už nestihnou.

Ptali se všichni. Hledali. Hledali zachycení. Hledali smysl. Dělali to horečně - honil je čas. Ale byli takoví, kteří s tou horečnatostí přestali:

Ještě jeden pokoj byl, kam si chodil personál - kromě kaple - odpočinout.

Každému pomáhalo něco jiného.

Čištění brýlí - čištění pohledu na svět - probíhá i v Domově pro seniory. Dojíždím tam jednou týdně už druhou desítku let - je to krásná a často velmi optimistická práce; člověk se při ní hodně naučí o životě - o lidech, o sobě. A i zde vidím, že čištění brejlí se nelze vyhnout; probíhá v člověku až do poslední chvíle. V každém jinak. Ve mně, v obyvatelích, v personálu. Učím se. Dívám se, kdo k čemu došel, a učím se.

A tak se čištění brejlí tímto způsobem dělo i mně; děje se to každému a ostatní lidé mu přitom jsou svým chováním nápomocni. Takže i já se učím v domově pro seniory co chvíli - někdy pěkně vesele. Například o svých domněnkách:

Někdy má čištění mých vlastních brejlí obzvlášť pěknou podobu.

Čištění brýlí - čištění pohledu na život a na svět - probíhají podle mé zkušenosti až do poslední chvíle. A někdy, jak ke svému ohromení zjišťuji při práci v ordinaci, i po té chvíli poslední - tj. ještě po smrti. Jako by člověk po smrti se vším tak úplně neskončil; jako by si aspoň jedna jeho část dál s sebou nesla to, co on svým životem nepochopil, s čím se nevyrovnal - to, z čeho cestu nenašel, to, co nepřijal. Jde to s ním dál - jako by si to sem na svět přinesl, svým životem s tím něco udělal, někam se tím posunul, a to co nestihl, si nesl dál.

O svých zkušenostech s prací s mrtvými chci psát později. Zatím jen mohu říci, že od doby své práce s mrtvými chápu význam zádušních mší a modliteb za mrtvé. Podporují je v jejich další cestě.

Vnitřní ticho bývá možný klíč k řešení. Klíč k vystoupení z bolesti. Protože názory bolí; naše rychlé soudy, často neuvědomované, vedou naše kroky do příběhů, které dají vzniknout dalším bolestivým názorům a soudům.

Otroky svých názorů a uvědomovaných i neuvědomovaných zkušeností svých i minulých generací jsme všichni. Už toto uvědomění je prvním krokem k "čištění brýlí", kterými se díváme na sebe i na svět.

Zpomalením sebe a pokojným pozorováním svých reakcí se to otroctví trochu zmírňuje; učíme se vážit své kroky. Pozorovat je, a aspoň trošku je chápat. Chápat znamená jim rozumět. A to znamená nezlobit se na ně. Respektovat, že musely být učiněny, aby nás zavedly k pochopení. Například k pochopení toho, že právě tyhle už činit nemusíme - a to i tehdy, jsme-li otroky názorů a chování minulých generací, tj. zdědili-li jsme je:

Pro ilustraci zde zmíním jeden pro mě velmi důležitý zážitek z mých vlastních sestupů do minulých životů. Kdysi, když se v mé ordinaci k mému překvapení začaly samy od sebe objevovat minulé životy, šla jsem se podívat k regresnímu terapeutovi Františku Cappelarimu, abych viděla, jak s minulými životy pracují klasičtí regresní terapeuti. A v rámci sezení jsem viděla několik svých životů, v nichž jsem se potkala s konkrétním blízkým člověkem. Všechny byly k mému úžasu naplněny vinou - vinou za něco, za co jsem nemohla; za něco, co udělal někdo jiný - já sama sebe jsem však v těch životech za to trestala. Za bezmoc. Za to, že jsem nedokázala zabránit, aby ten člověk svůj čin (sebevraždu apod.) udělal. Velmi dobře jsem viděla, jak jejich stíny zasahují do mého současného života.

Terapeut při mém vedení vůbec nekomentoval mé líčení příběhů odehrávajících se před mýma očima velmi živě - jako bych právě teď byla jejich účastníkem; nijak mě neovlivňoval. Jen mě opakovaně - když jsem v každém tom životě došla na jeho konec - poslal zpátky na začátek oněch bolestivých výjevů. Nebylo to příjemné - znova a znova procházet bolestí. Ale bolest se opakováním snižovala, já viděla víc a víc detailů, kterých jsem si předtím pro bolest nevšimla, a v nich jsem zahlédla postupně rozhřešení neřešitelného příběhu. Jedno z těch rozhřešení neřešitelného zde chci uvést.

Byla jsem malá holka odněkud z vesnice. Hrála jsem si kdesi za humny a pak jsem přicházela domů, do statku. Vcházela jsem zadními vraty do zšeřelé stodoly. Neviděla jsem dobře v tom šeru, do kterého jsem vešla ze slunce; ale něco nebylo v pořádku. Něco velmi nebylo v pořádku, a když si mé oči zvykly, tak jsem uviděla, co. V šeru stodoly visel na řetěze oběšený čeledín. Vedle něj ležela mrtvá děvečka. A kus dál na zemi moje umírající matka, s rozpáraným břichem. A já jsem věděla, že to udělal můj otec - a že to udělal prostě jen proto, že se rozčílil za něco, co bylo podle něj v nepořádku. Byl takový. Byl nebezpečný. Plakala jsem vedle umírající matky a nevěděla, co je správné udělat, když má člověk otce-vraha. Vraha ze vzteku, z neovládané výbušnosti. Tolik mi bylo líto, že nikdo z vesnice mně ani mým blízkým proti otci nepomohl. A nejvíc pamatuju ten bezmocný, tísnivý strach z vědomí, že mám vlastnosti toho otce v sobě. Že jsem po něm. Že s tím tedy mám něco hodně společného - a toho že se nikdy nezbavím.

Řešení se neobjevovalo. Mockrát mě učitel nechal projít touto scénou až k mé smrti v smíření. Postupně jsem pochopila, že sousedi nepomohli ne proto, že by byli zlí, ale že na takovou hrůzu prostě neměli. Nakonec jsem nechala svého otce světské spravedlnosti a odešla ze statku, bosa a v rouše kajícníka. Tak jsem pak šla celým svým životem - pomalu, se skloněnou hlavou jako kajícníci chodí, v malých krocích jsem kladla nohy před sebe na úzké pěšině, aniž jsem věděla, kam jdu; se skloněnou hlavou jsem pozorovala klouby svých vnitřních kotníků, jak se jemně pohybují každým tím krokem. Jak se bosá špinavá chodidla dotýkají země. Jak zem pomalu ubíhá. Pak jsem se vzbudila. Byla jsem zmatená; za co roucho kajícníka, když já nic neprovedla?

Až doma, za dlouho jsem pochopila. Ty nohy šly životem tak pomalu. Kajícník se skloněnou hlavou se díval na každý jejich krok. Pomalu a pozorně. Viděl je. Viděl pohyb kůže kolem kloubu kotníku. Znova a znova. Šel pomalu a viděl detaily té pěšiny. Ušlapanou hlínu. Byl přítomen tomu, co dělá. Byl přítomen své cestě. Pozorně vnímal své nohy, jak se kladou jedna před druhou; jak opatrně činí své kroky životem. Kde byla otcova prudkost, otcova nepříčetnost, otcovo divoké vnímání? Kajícník byl přítomen svým krokům. A smrt ho dostihla ve smíření.


V rubrice Léčba svépomocí:


Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2011 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO